NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 1

Čís. 12654.

Ojedinělý rušební čin (chůze přes pozemek), nezanechavší následků, neopodstatňuje zápůrči žalobu (§ 523 obč. zák.), leč že by byla odůvodněna obava, že bude opakován.
(Rozh. ze dne 31. května 1933, Rv I 2102/31.)
Žalující země domáhala se na Pavle G-ové, že žalované nepřísluší služebnost chůze po pozemcích žalobkyně, že žalovaná jest povinna zdržeti se veškerého jednání, které by se jevilo jako výkon této služebnosti, zejména že jest povinna zdržeti se chůze po pozemcích žalobkyně. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu. Důvody:
Jde o zápůrčí žalobu (§ 523 obč. zák.) a o to, že žalovaná, jdouc dne 4. července 1930 procházkou po vyšlapaném, k louce žalující země a přes ní vedoucím chodníku vešla, nepovšimnuvši si výstražné tabulky, na louku žalující země, kudy právo choditi neměla. Že právo chůze po louce žalující země žalované nepřísluší, žalovaná uznala a také ve sporu ihned prohlásila, že si takové a vůbec žádné oprávnění k louce žalující země neosobuje. Je zjištěno, že žalovaná, byvši dne 4. července 1930 pro chůzi přes louku polním hlídačem pozastavena, hned prohlásila, že vícekrát tudy nepůjde. Zjištěno je, že žalovaná potom jíti přes louku nebyla viděna. Odvolací soud napadeným rozsudkem, změniv rozsudek prvního soudu, zápůrčí žalobě vyhověl. Nelze s ním souhlasiti. Podle vylíčeného a zjištěného sběhu věci, k čemuž jest dodati, že, jak za prokázané bylo nižšími soudy vzato, žalovaná již několik roků před 4. červencem po onom chodníku a přes louku, nyní žalující zemi patřící, nešla, jde v projednávaném případě o ojedinělý rušební čin na straně žalované, který pro vlastnické právo žalující země k louce nebyl a není spojen se žádnými následky. Takový, jen ojedinělý rušební čin, následků nezanechavší, neopodstatňuje však zápůrčí žalobu, leč by odůvodněna byla obava, že bude opakován (srovnej sb. n. s. čís. 6994, 11588, GLU. 15533). Zápůrčí žaloba má za účel zabrániti příštímu rušení vlastnického práva a, kde bránění toho není třeba, je zápůrčí žaloba zbytečná. Odvolací soud vyslovil sice, že je obava, že se rušební čin bude opakovati, avšak pro tento předpoklad důvodu není. Šla-li žalovaná po více letech zase jednou dne 4. července 1930 zakázaným chodníkem přes louku žalující země, nelze důvodně, hledíc ke zjištěným okolnostem případu, míti za to, že žalovaná bude rušební čin opakovati. První soud, zamítnuv žalobu mimo jiné i z důvodu zde uvedeného, nepochybil a bylo na dovolání jeho rozsudek obnoviti.

Citace:

Čís. 12654.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 736-737.