NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 12743.

Pojišťovací právo. — Řízení správní: I. Ustanovení § 239 věty 2 odst. 1 zákona o soc. poj. č. 221/1924 Sb. o instanční — Č. 12743 —
příslušnosti min. soc. péče bylo derogováno čl. 8 odst. 2 zákona o organisaci pol. správy č. 125/1927 Sb. — II. Straně, která je zastoupena zmocněncem, počíná běžeti odvolací lhůta podle § 75 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. ode dne doručení tomuto zmocněnci.
(Nález z 26. ledna 1937 č. 10393/37.)
Prejudikatura: ad I. Boh. A 9255/31.
Věc: Okr. nem. pojišťovna v Rožňavě proti rozh. zem. úřadu v Bratislavě z 21. listopadu 1933 o včasnosti opravného prostředku.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost. St-lce ukládá se pokuta pro svévoli částkou 1000 Kč, kterou je st-lka povinna zaplatiti do chudinského fondu města Rožňavy do 14 dnů po doručení tohoto nálezu pod exekucí.
Důvody: Okr. úřad v Rožňavě potvrdil výměrem z 15. března 1932 platební výměry stěžující si pojišťovny, kterými dnešní zúčastněné straně fě Buzi a Kerpán v Jelšavě bylo předepsáno dodatečné pojistné. Tento výměr byl doručen firmě do rukou jejího společníka Martina K. dne 19. dubna 1932. Z výměru toho podala firma svým právním zástupcem Drem M. A., advokátem v Rožňavě, odvolání, jež došlo k stěžující si pojišťovně 4. května 1932. Dopisem z 9. května 1932 pojišťovna postoupila toto odvolání okr. úřadu v Rožňavě, který je podle § 78 odst. 1 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. odmítl jako opožděné, ježto došlo k němu teprve 11. května 1932, po uplynutí 15denní lhůty odvolací.
Nař. rozhodnutím zem. úřad v Bratislavě na odvolání firmy rozhodnutí to zrušil a okr. úřadu v Rožňavě uložil, aby svůj výměr z 15. března 1932 řádně doručil do rukou právního zástupce fy Buzi a Kerpán. V důvodech bylo v podstatě uvedeno, že okr. úřad nepostupoval podle ustanovení § 30 vlád. nař. č. 8/1928 Sb., nařizujícího doručení rozhodnutí v první řadě zmocněnci zastupujícímu stranu. V tomto případě se doručení tak nestalo, ježto firma před prvostupňovým rozhodnutím k vedení sporu zplnomocnila plnou mocí z 8. března 1932 Dra M. A. v Rožňavě. Podle obsahu písemně vykázané plné moci vztahuje se jeho oprávnění také na převzetí úředního rozhodnutí o sporu, k jehož vedení byl zmocněn. Okr. úřad doručil své rozhodnutí vlastně jen straně samé, ačkoli se jí ve smyslu § 30 vlád. nař. jen může, ale nemusí doručiti, vedle přikázaného doručení v první řadě zmocněnci. Odvolání nemožno tedy odmítnouti pro opožděnost, neboť právě nedoručením rozhodnutí zákonná lhůta k opravnému prostředku nemohla ani začíti ani uplynouti.
Uvažuje o stížnosti vytýkající tomuto rozhodnutí nezákonnost, nss musil si s hlediska vlastní své příslušnosti, kterou zkoumá z povinnosti úřední (§ 4 zákona o ss), i k námitce zúčastněné strany, vznesené v jejím odvodním spise, rozřešiti především otázku, je-li nař. rozhodnutí rozhodnutím poslední administrativní stolice ve smyslu § 5 zákona o ss, za jaké je žal. úřad označuje. Zúčastněná strana to popírá. Dovolávajíc se ustanovení § 239 odst. 1 a 2 zákona o soc. poj. (zákon č. 221/1924 Sb. ve znění zákona č. 184/1928 Sb., platném v době vydání nař. rozhodnutí), — Č. 12743 —
dovozuje, že stěžující si pojišťovna byla podle těchto ustanovení oprávněna odvolati se z nař. rozhodnutí k min. soc. péče, takže stížnost, čelící proti nař. rozhodnutí jako druhostupňovému a mezitímnímu, které není ještě konečné, je nepřípustná.
Právní názor, na kterém je zbudována tato námitka, je však mylný již proto, že dovolané ustanovení 2. věty odst. 1 § 239 cit. zákona o instanční příslušnosti min. soc. péče jako poslední administrativní stolice bylo derogováno čl. 8 odst. 2 zákona o organisaci politické správy č. 125/1927 Sb., jak nss vyslovil a zevrubně odůvodnil již v nálezu Boh. A 9255/31, na jehož bližší důvody se podle § 44 jedn. řádu odkazuje. Je proto námitka odvodního spisu dovozující nepřípustnost stížnosti, opřená o citovaný v době vydání nař. rozhodnutí již derogovaný předpis, bezdůvodná.
Nař. rozhodnutí založeno je na právním názoru, že postup úřadu I. stolice, který svůj výměr z 15. března 1932 dal doručiti jen společníku zúčastněné firmy a nikoli jejímu písemnou plnou mocí vykázanému právnímu zástupci, příčí se ustanovení § 30 vlád. nař. č. 8/1928 Sb., takže doručení to nemůže míti právních účinků platného doručení. Tomuto právnímu názoru vytýká stížnost nezákonnost, vykládajíc cit. ustanovení v tom smyslu, že je v něm připuštěna možnost doručení alternativního, totiž buď straně nebo jejímu zmocněnci, takže doručení zmocněnci zbavuje prý úřad povinnosti doručiti straně a naopak.
S tímto výkladem cit. ustanovení souhlasiti však nelze, ježto se příčí jasnému znění § 30 odst. 1 cit. vlád. nař., který v odstavci 1 ustanovuje doslova toto: »Je-li strana zastoupena zmocněncem (§ 17), který má bydliště v tuzemsku, doručuje se spis jemu. Vedle toho však lze podle uvážení úřadu doručiti i straně samé; mimo obsílky pokládá se v takovém případě doručení za vykonané, byl-li spis doručen zmocněnci.« První věta § 30 nařizuje tedy zcela kategoricky, imperativně a bezvýjimečně doručení spisu zmocněnci strany, který se vykázal její plnou mocí podle § 17 vlád. nař. č. 8/1928 Sb., bydlí-li v tuzemsku. Tento procesní předpis je proto povahy juris cogentis, od něhož úřad spis doručující uchýliti se nemůže. Druhá věta § 30 připouští toliko, aby úřad vedle doručení zmocněnci podle svého uvážení doručil spis i straně samé, leč i v takovém případě pokládá se doručení za vykonané jen, byl-li spis doručen zmocněnci. To znamená, že doručení spisu — mimo obsílky — toliko straně, která je zastoupena zmocněncem podle § 17, není možno pokládati nikdy za vykonané doručení. Doslov ustanovení obsaženého v § 30 vylučuje naprosto možnost výkladu, jaký mu dává stížnost, totiž že je v něm připuštěno doručení alternativní, buď zmocněnci nebo straně, se stejnými právními účinky, takže výklad ten nutno označiti jako svévolný.
Pokládá-li se podle tohoto předpisu doručení spisu za vykonané jen tehdy, byl-li spis doručen vykázanému zmocněnci, a to i v tom případě, byl-li doručen straně, plyne z toho, že doručení spisu jen straně samé zastoupené zmocněncem není vůbec platně vykonaným doručením ve smyslu předpisu § 30, zejména pak nikoli tehdy, je-li den doručení rozhodný pro počítání preklusivních lhůt, v kterýchžto případech nepřipouští se ani náhradní doručení podle § 27 vlád. nař. č. 8/1928 Sb., nýbrž v § 29 odst. 1 č. 2 je výslovně předepsáno doručení do vlastních rukou příjemcových; příjemcem je pak, je-li strana zastoupena zmocněncem (§ 17), podle § 30 tento. Doručení straně o sobě nemůže tedy míti právních účinků. Nemůže-li takové doručení míti právních účinků, pak není ani možno 15denní preklusivní lhůtu odvolací (§ 75 odst. 1 cit. vlád. nař.) počítati ode dne doručení písemného vyhotovení výměru (§ 72 odst. 2) jen straně, pokud nebylo doručeno také jejímu vykázanému zmocněnci. Teprve pak je doručení podle § 30 pokládati za platně vykonané a teprve ode dne tohoto doručení počíná plynouti lhůta odvolací.
V dnešním sporu je po stránce skutkové nesporno, že v řízení před okr. úřadem v Rožňavě byla firma Buzi a Kerpán zastoupena zmocněncem Dr. M. A., advokátem tamtéž, vykázaným podle § 17 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. písemnou plnou mocí, a že výměr okr. úřadu v Rožňavě z 15. března 1932 určený pro tuto firmu nebyl doručen jemu, nýbrž jen společníku firmy. Toto doručení nelze proto podle § 30 tohoto vlád. nař. pokládati za platně vykonané, takže nemůže míti právních účinků a nelze proto ode dne doručení výměru jen firmě, resp. jejímu společníku, počítati ani lhůtu odvolací. Vzhledem k donucující povaze tohoto předpisu nemají právního významu vývody stížnosti, v nichž se poukazuje k tomu, že Dr. M. A. jako zmocněnec zúčastněné firmy odvolání v 15denní lhůtě odvolací u stěžující si pojišťovny skutečně podal a že by je byl býval pravděpodobně u ní podal i tehdy, kdyby výměr, proti němuž odvolání čelilo, byl býval doručen přímo jemu, neboť úvahy tyto ani úvahy o účelu, jaký má ustanovení § 30, nemohou nic změniti na striktním a kategorickém jeho znění, které jako jus cogens nepřipouští jiného výkladu, než jaký shora byl podán.
Těmito úvahami dospěl nss k zamítnutí stížnosti pro bezdůvodnost. Uložení pokuty pro svévoli stěžující si pojišťovně jest odůvodněno § 41 zákona o ss.

Citace:

č. 12743. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 234-237.