Čís. 4383.

Zatížení zasílatelského zboží dobírkou neznamená výhradu práva vlastnického pro odesílatele až do vybrání dobírky.
(Rozh. ze dne 19. listopadu 1924, Rv I 429/24).
Žaloba odesílatele proti zasílateli (speditérovi) o vydání strojů byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem mimo jiné z těchto
důvodů:
Nelze souhlasiti s dovoláním, že, je-li zasílatelské zboží zatíženo dobírkou, přechází vlastnické právo na zaslaném zboží teprve vyplacením dobírky. Tato zásada neplatí ani při smlouvě nákladní, kde stanoví § 72 (4) vl. nař. ze dne 13. května 1921, čís. 203 sb. z. a n., že, bylo-li zboží vydáno, aniž dobírka byla vybrána, má železnice nahraditi odesílateli škodu až do výše dobírky s výhradou svého nároku vůči příjemci. Právě tak má se věc i při smlouvě zasílatelské. Zatížení zasílatelského zboží dobírkou neznamená výhradu práva vlastnického pro odesílatele až do vybrání dobírky. Nebyla-li výhrada taková zvlášť ujednána, přechází naopak vlastnické právo i v tomto případě skutečným odevzdáním, je-li pro jeho nabytí u příjemce právní důvod (§§ 380 a 423—429 obč. zák.).

Citace:

č. 4383. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 644-644.