NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 1

Čís. 1873.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Hanobení (§14 čís. 5 zákona) jest »surovým«, užije-li k němu pachatel hrubých prostředků, působících buď ostrou, prudkou formou nebo přehnaným a překrouceným obsahem; »štvavým«, může-li z něho vzejíti nepřátelské smýšlení proti státu. Nevyhledává se, by hanlivá slova skutečně vyvolala rozruch a pohoršení; stačí, jsou-li objektivně způsobilá vyvolati tyto účinky a s nimi nepřátelské smýšlení protistátní.
Jest přitěžující okolností ve smyslu §u 28 zákona, byl-li závadný výrok pronesen v obecním zastupitelstvu nebo v obecní komisi. (Rozh. ze dne 22. ledna 1925, Zm I 712/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. října 1924, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 14 čís. 5 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n., naproti tomu vyhověl odvolání státního zastupitelství z výroku o trestu a trest obžalovanému zvýšil.
Důvody:
Zmateční stížnost, uplatňující důvody zmatečnosti čís. 9 a), 10, (správně jen čís. 9 a) §u 281 tr. ř. namítá, že nalézací soud neprávem podřadil zjištěný skutkový děj pod ustanovení §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky, poněvadž prý nelze mluviti o tom, že hanobení se stalo způsobem surovým nebo štvavým a to proto, že první výrok, pronesený obžalovaným ve schůzi obecní finanční komise (že Československá republika je špinavý stát!) nevyvolal mezi přítomnými žádného rozruchu a nezpůsobil žádného pohoršení, což prý je patrno z toho, že si z osob ve schůzi přítomných slov těch povšiml pouze svědek František S., kdežto z ostatních se na výrok nikdo nemohl upamatovati. Druhý výrok, jejž obžalovaný pronesl ve schůzi obecního zastupitelstva (»špinavý, zlodějský stát«) nestal prý se rovněž způsobem surovým ani štvavým proto, že v místnosti panoval takový hluk, že nebylo slyšeti vlastního slova, takže prý ani ti, kdož seděli s obžalovanými za jedním stolem, nerozuměli, co mluvil. To prý dosvědčují svědci Václav Z. a Jan B., částečně i svědek František S. Je prý vůbec pochybno, zdali obžalovaný druhý závadný výrok pronesl; pravděpodobně si jej svědek S. zkombinoval z různých vět, pronesených různými osobami. Zmateční stížnost není odůvodněna. Hanobení se děje surově, užije-li k němu pachatel hrubých prostředků, působících buď ostrou, prudkou formou nebo přehnaným a překrouceným obsahem, štvavě, může-li z něho vzejíti nepřátelské smýšlení proti státu. Nevyhledává se tedy k naplnění pojmu štvavosti (a dokonce ne surovosti) — jak mylně za to má zmateční stížnost —, by hanlivá slova skutečně vyvolala rozruch a pohoršení, nýbrž stačí, jsou-li objektivně způsobilá vyvolati tyto účinky a s nimi nepřátelské smýšlení protistátní. Netřeba ovšem podotýkati, že k naplnění skutkové podstaty přečinu podle čís. 5 §u 14 zákona na ochranu republiky stačí, jsou-li předpoklady pro jeden nebo druhý způsob hanobení.
V tomto případě jsou dány předpoklady surovosti i štvavosti, uváží-li se, že obžalovaný užil hrubých a nízkých slov o Čs. státě (špinavý, zlodějský stát), hanobil jej, jako by okrádal své občany a dopouštěl, aby se s nimi jednalo špinavě a to beze vší příčiny, když se jednalo ve schůzi obecní finanční komise a obecního zastupitelstva o to, aby obec koupila při rozparcelování velkostatku 6 ha pozemku a přidělila z nich 4 ha obecním příslušníkům a když přítomný člen S. podotkl, že asi nebude možno dáti pozemky těm, kteří je nemohou obdělávati, a že takto ve formě hanobení a zlehčování v podstatě pobuřoval proti státu, jako by znemožňoval nebo ztěžoval příděl pozemků bezzemkům, takže jeho slova byla nepochybně způsobilá, vyvolati nepřátelské smýšlení proti státu aspoň u osob, které, jak on, si činily nárok na příděl pozemků z důvodů prováděné pozemkové reformy. Tvrzení zmateční stížnosti, že si slov obžalovaného z přítomných nikdo nepovšiml a jich pro panující hluk ani nemohl slyšeti, nejsou vzata z obsahu rozsudku. Soud naopak zjistil, že oba výroky byly proneseny hlasitě a s důrazem (při zasedání finanční komise i ve schůzi obecního zastupitelství doprovázel obžalovaný svůj výrok úderem na stůl), takže je mohli přítomní slyšeti. Líčí-li zmateční stížnost věc jinak, nevychází při provedení hmotně- právního zmatku ze skutkových zjištění napadeného rozsudku a nelze k jejím vývodům přihlížeti (§ 288 čís. 3 tr. ř.). Brojením proti hodnověrnosti svědka S-y, na jehož seznání podporovaném svědectvím Václava Z-a první soud svá zjištění založil, neprovádí stěžovatel žádného ze zmatků §u 281 tr. ř.; k výpovědi svědků Z-a a В-ho nalézací soud přihlížel, takže případná výtka neúplnosti i v tom směru ve zmateční stížnosti snad uplatňovaná jest neodůvodněna. Poněvadž pak zjištěný skutkový děj odůvodňuje i další právní závěr soudu, že výrok obžalovaného mohl snížiti vážnost republiky v očích přítomných, před nimiž ji hanobil, a rozsudek předpokládá, že si obžalovaný byl vědom, že jeho výrok byl způsobilý, vyvolati nepřátelské smýšlení proti státu, odpovídá odsuzující výrok zjištěnému stavu věci a správnému výkladu zákona. Bylo proto zmateční stížnost dílem jako po zákonu neprovedenou, dílem jako bezdůvodnou zavrhnouti.
Odvolání státního zastupitelství nelze upříti oprávnění. Nehledě k tomu, že polehčující okolnost rozčilení a prudkého hnutí mysli (§ 264 písm. e) tr. zák.), na niž nalézací soud uznal, nemá ve výsledcích hlavního přelíčení dosti spolehlivé opory, nevzal nalézací soud vůbec zřetele k tomu, že obžalovaný pronesl závadný výrok opětovně (§ 263 písm. b) tr. zák.), a to jak ve schůzi finanční komise, tak i při zasedání obecního zastupitelstva, tedy v obou případech ve schůzi veřejnoprávního sboru. Podle §u 28 zákona na ochranu republiky má býti pokládáno za přetěžující, když čin byl spáchán na místech nebo za okolností, vyžadujících zvláštní vážnosti, a při tonu zákon sám poukazuje výslovně na veřejnoprávní sbory. Nalézací soud proto neprávem uznal, že tu není přitěžující okolnosti a vyměřil následkem toho obžalovanému trest příliš nízký. Bylo proto odvolání vyhověti a obžalovanému trest zvýšiti.

Citace:

č. 1873. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 67-69.