NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 1946.

Původcovské právo (zákon ze dne 26. prosince 1895, čís. 197 ř. zák.).
Podmínkou odepření ochrany ve smyslu §u 5 zákona »užívacímu návodu« jest, že byl návod ten skutečně přikládán k průmyslovým výrobkům na poučenou odběratelů.
Zákon poskytuje ochranu i proti neoprávněnému otištění sebe kratší části literárního díla (§ 3 zákona).
(Rozh. ze dne 3. dubna 1925, Zm I 781/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti soukromého obžalobce MUDra Maxe A-а do rozsudku krajského soudu v Liberci ze dne 1. října 1924, jímž byl obžalovaný Albrecht D. podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn ze soukromé obžaloby pro přečin dle §§ů 21, 24 čís. 3, 51 zákona ze dne 26. prosince 1895, čís. 197 ř. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Rozsudek zjišťuje, že v brožuře soukromého obžalobce nejprve se pojednává o účincích proudů vysokofrekventních a že pak k pojednání tomu druží se návod, kterých elektrod přístroje Radiolux při jednotlivých tělesných obtížích a onemocněních má býti používáno, jakož i, kterých případných opatření při tom ještě má býti šetřeno. Zjistiv dále, že také brožura obžalovaného obsahuje úvodem pojednání o therapii proudy vysokofrekventními, a že ke konci připojeno je pod nadpisem »návod k upotřebení« poučení, kterých elektrod má býti používáno, zjišťuje rozsudek, že »návod k upotřebení« v brožuře obžalovaného (až na označení eletrod a nepatrné, v počet nepřicházející odchylky) úplně se shoduje s návodem v brožuře MUDra A-а. Soud nalézací dospěl dále k přesvědčení, že obžalovaný vskutku brožury soukromým obžalobcem sepsané použil k uveřejnění ve svém tiskopise »V10«, a že převzal obsah brožury soukromého obžalobce beze svolení jeho a nakladatelova. Na to dává si rozsudek otázku, zda jde v místech pozastavených o literární vlastnictví, či zda nespadá tištěný návod k upotřebení mezi návody, uvedené v §u 5 zákona o právu autorském. V dalším zabývá se rozsudek již jen obsahem návodu k upotřebení a dospívá k přesvědčení, že nejde o duševní plod, chráněný zákonem, nýbrž že obsah obžalovaným otištěného návodu k upotřebení náleží k vysvětlením a návodům užívacím, jež uvedeny jsou v §u 5 zákona o právu původcovském, jelikož celý návod užívací má za účel jen poučiti kupitele přístroje o používání jeho, návod neobsahuje vědeckého pojednání o zjevech chorobných a pod., ani zvláštních technických výkladů, jež by mohly býti označeny za literární práci a její výsledek.
Zmateční stížnost právem napadá rozsudek s hlediska čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. Rozsudek chybuje již z vlastního právního hlediska v tom, že, odvolávaje se na § 5 odstavec druhý zákona o právu autorském, oduznává otisknutému vysvětlení a návodu užívacímu ochranu zákona o právu původcovském, ač nezjistil, že »vysvětlení a užívací návod« soukromého obžalobce vskutku byl přikládán k průmyslovým výrobkům na poučenou odběratelů. Neboť tato skutečnost jest podmínkou odepření ochrany zákona, jak v §u 5 jasně je řečeno. Pro tento případ rozsudkem zjištěna nebyla, a byl by již proto rozsudek neudržitelným, kdyby i jinak bylo lze k jeho právnímu hledisku přisvědčiti. Než základní vada rozsudku tkví v tom, že soud nalézací přehlédl ustanovení §u 3 zákona, dle něhož právo původcovské vztahuje se k dílu jakožto celku i k jeho částem. Zásada tato rozvedena jest pro díla literární v §u 24 čís. 3, při čemž přihlíželi jest k výjimkám §u 25 čís. 1—3 zákona. Nejeví-li se dle těchto výjimek použití díla cizího autora přípustným, poskytuje zákon ochranu i proti neoprávněnému otištění sebe kratší části literárního díla. Rozsudek pochybil tudíž tím, že, ačkoliv bylo žalováno pro neoprávněné zasažení (§ 21) do původcovského práva soukromého obžalobce co do jím sepsaného díla »Die Hochfrequenzbehandlung«, byť ve formě §u 24 čís. 3 zákona, neuvažoval, zda je brožurka soukromého obžalobce jako taková, ve svém celku, dílem literárním, ochrany práva autorského požívajícím, nýbrž rozštěpil její obsah ve dvě části a jen druhou z nich se po stránce právní obíral. Důsledně pak rozsudek nezaujal stanovisko k otázce, zda bylo v případě kladném autorské právo soukromého obžalobce otištěním druhé části brožury porušeno již se zřetelem na zásadu §u 3 a na obsah práva původcovského, jak jest vymezen v §u 23, ani ovšem, zda je tu zvláštní případ čís. 3 v §u 24 zákona, kterýžto § arci jen příkladmo uvádí některé případy zasažení do práva původcova. Na tomto místě budiž vzhledem k dotyčné námitce zástupce obžalovaného při roku zrušovacím podotčeno, že není v napadeném rozsudku výroku o tom, zda rozšiřoval obžalovaný vědomě úplatně výrobky vsáhnutí do práva původcovského; na soudě nalézacím bude ovšem, aby i v této příčině dospěl k náležitému zjištění, arci jen, přijde-li v úvahu druhý případ §u 51 zákona, k čemuž by nedošlo, bude-li obžalovaný uznán vinným ve vlastní osobě spáchaným vědomým vsáhnutím do práva původcovského (§§y 3, 21, 23, 24 čís. 3, 51 případ prvý zákona). Poněvadž pak rozsudek ani po stránce subjektivní neobsahuje zjištění, v §u 51 zákona o právu autorském vyžadovaných, nelze ihned ve věci samé rozhodnouti, i bylo proto podle §u 283 čís. 3 tr. ř. uznati, jak uvedeno.

Citace:

č. 1946. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 200-202.