Čís. 1148.

Srážka vlaků zaviněná tím, že vlakvedoucí, obdržev předčasně vlakopis, opustil stanici, nevyčkav příjezdu protijedoucího vlaku.
Výpravčí úředník jest zodpovědným za předčasné vydání vlakopisu.
Pokud stihá zodpovědnost též vlakvedoucího.
(Rozh. ze dne 5. března 1923, Kr II 167/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Antonína P-а do rozsudku krajského soudu v Mor. Ostravě ze dne 12. ledna 1922, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle §u 335 a 337 tr. zák., vyhověl však zmateční stížnosti obžalovaného Štěpána Sch-a do téhož rozsudku, jímž byl uznán vinným týmž trestným činem, rozsudek ohledně něho zrušil a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost Antonína P-а dovozuje, uplatňujíc zmateční důvod čís. 9 a) §u 281 tr. ř., že stěžovatel odevzdal vlakopis vlakvedoucímu Sch-ovi, jsa přesvědčen, že Sch. odjede s vlakem č. 44 teprve, až protivlak č. 41 přijede, že se prý takové vypravení vlaků dálo a děje pravidelně a že stěžovateli nemohlo napadnouti, že Sch. by odjel před příjezdem protivlaku, dobře věda, že vlaky č. 44 a 41 křižují ve stanici J. Vývodům těm nelze přisvědčiti. Příčinná souvislost nehody s tím, že stěžovatel odevzdáním vlakopisu dal Sch-ovi příkaz neb alespoň zmocnění k odjezdu předčasně, t. j. před příjezdem protivlaku č. 41, vyplývá nepopiratelně z úvahy, že Sch. bez vlakopisu odjeti nemohl, a je proto nalézacím soudem správně zjištěna. Pro posouzení, zda jednal stěžovatel předčasným odevzdáním vlakopisu nedbale, je bez významu, zda bylo mezi ním a Sch-em o křižování vlaků v O. mluveno čili nic. V případě kladném byl by stěžovatel v Sch-ovi při nejmenším vzbudil domněnku, že křižování, pro stanici J. předepsané, je přeloženo do stanice O. a že trať mezi oběma stanicemi je pro vlak č. 44 volná, ač volnou nebyla a ač při náležité opatrnosti i stěžovatel byl by si musel uvědomiti, že Sch. porozumí nebo může porozuměti slovům stěžovatelovým »v O. křižujete« způsobem naznačeným. Než i v případě záporném, pro stěžovatele příznivějším, že o křižování vlaků v O. mluveno nebylo — a s hlediska této možnosti posuzuje zřejmě nalézací soud vinu stěžovatele P-a — porušil stěžovatel své služební povinnosti. Dle zjištění nalézacího soudu je vydání vlakopisu výpravčím úředníkem vlakvedoucímu samo o sobě již rozkazem neb alespoň dovolením k odjezdu a to v případě, o nějž tu jde, k odjezdu bezodkladnému, poněvadž příjezd a odjezd byly totožný (t. j. byly zapsány do vlakopisu týmž časem). Nezáleží na tom, že byly vlaky i jindy pravidelně vypravovány týmž, platným předpisům nevyhovujícím způsobem, ani na tom, zda počítal a mohl stěžovatel počítati s náležitou opatrností Sch-ovou. Předpisy pro dopravní službu směřují k tomu, by nebezpečí, s provozem železnic spojené, bylo zamezeno neb alespoň na nejmenší míru sníženo; dlužno jim vyhověti, třebas by se tím pravidelný provoz stal snad zdlouhavějším; neboť nutnějším a závažnějším než požadavek rychlé jízdy, je požadavek jízdy bezpečné. Předpisy o provozu neztrácejí platnosti a závaznosti tím, že se jich třeba častěji, ba pravidelně nešetří. Předpisy žádají poslušnost a přesné zachování na onom zřízenci, jehož činnosti se ten který jejich bod dotýká; nelze ponechati na vůli tomu kterému zřízenci, by předpis, jeho se dotýkající a proň závazný, zachoval anebo nezachoval, dle toho, zda nemá nebo má za to, že nebezpečí pro lidskou bezpečnost nenastane pro bdělost a opatrnost zřízenců jiných. Povinností stěžovatelovou bylo proto, by si sám, nespoléhaje na vlakvedoucího Sch-a, počínal s náležitou obezřelostí a opatrností. Co bylo v tomto směru jeho povinností, věděl nebo mohl a měl alespoň poznati dle služebních předpisů, jejichž znalost a přesné zachování dlužno od něho pro jeho službu žádati. Stěžovatel věděl dle zjištění nalézacího soudu, že vlak č. 44 má křižovati s vlakem č. 41 ve stanici, jejímž výpravčím úředníkem byl. Neomlouvala by ho ostatně ani neznalost této okolnosti, jelikož byl povinen opatřiti si vědomost o všem, co věděti bylo zapotřebí k řádnému a bezpečnému konání služby výpravčí v této stanici. Dle dopravních předpisů čl. 25. bod 107, odstavec 2. byl povinen, zajistiti bezpečnou jízdu vlaku č. 44 do stanice O. Z této stanice bylo v době, o kterou jde, očekávati vlak č. 41. Před příjezdem tohoto vlaku do J. nebyla další jízda vlaku č. 44 zabezpečena. Nařídiv přes to před příjezdem vlaku č. 41 vlakvedoucímu vlaku č. 44 bezodkladný odjezd, pokud se týče zmocniv vlakvedoucího k odjezdu odevzdáním vlakopisu, porušil stěžovatel předpis, o němž věděl, neb alespoň mohl a měl věděti, že je vydán ku zamezení nebezpečí pro lidskou bezpečnost, a nemůže se proto odvolávati na to, že nepředvídal nebezpečí, s porušením předpisu spojené. Stěžovatel neosvědčil takto oné obezřelosti a opatrnosti, k níž dle své služby a platných proň předpisů byl osobně zavázán, a přesunul — pakliže skutečně za to měl, že Sch. přes odevzdání vlakopisu odjede teprve po příjezdu protivlaku — povinnost k opatrnosti, jemu náležející, na osobu jinou a jednal proto nedbale. Stížnost jeho do odsuzujícího výroku je neodůvodněna a byla proto zavržena.
Zmateční stížnosti Štěpána Sch-a nelze upříti důvodností a to jednak, pokud s hlediska zmatku č. 5 §u 281 tr. ř. vytýká, že výrok nalézacího soudu sám sobě odporuje co do rozhodné skutečnosti, zda P. stěžovateli řekl, že vlak č. 44 bude s vlakem č. 41 křižovati v O., jednak pokud s hlediska zmatku čís. 9 a) §u 281 tr. ř. dovozuje, že výrok nalézacího soudu o příčinné souvislosti nehody s jednáním (opomenutím) stěžovatelovým není skutkovými zjištěními nalézacího soudu opodstatněn. Nalézací soud shledává příčinnou souvislost opomenutí stěžovatelova s nehodou v tom, že si nedal od výpravčího P-а ve vlakopisu zapsati přeložení křižování do výhybky v O., a že neupozornil P-а na to, že v O. má vlak čís. 44 křižovati s vlakem čís. 43. Z toho plyne, že nalézací soud předpokládá při tomto výroku, že o přeložení křižování mezi stěžovatelem a výpravčím P-em mluveno bylo. Tento předpoklad jest však v rozporu s předchozími opačnými výroky nalézacího soudu, že nemá za prokázáno, zda vůbec a která slova tenkráte P. pronesl k Sch-ovi, najmě zda mu pravil, že křižování bude v O. Rozpor ten vztahuje se k rozhodující skutečnosti. Nalézací soud, shledávaje provinění stěžovatelovo výhradně v tomto opomenutí, neuvažuje o tom, v čem by záleželo zavinění Sch-ovo pro případ, že o přeložení křižování mluveno nebylo. Nad to nelze v samotném, shora zjištěném opomenutí stěžovatelově shledati příčinu nehody. Příčinou nehody byl rozkaz (svolení) výpravčího P-а ku bezodkladnému odjezdu vlaku č. 44. Tomu rozkazu měl stěžovatel dle čl. 1. odstavec 3. služebních předpisů pro dopravní personál vyhověti bez zdráhání přesně a svědomitě, ovšem šetře při tom zájmy podniku železničního. Dle stránky 17 čís. 2 předpisů pro jízdní personál elektrických drah měl Sch. žádati, by mu ve vlakopisu bylo potvrzeno přeložení předepsaného křižování. Ta okolnost, že Sch. tak neučinil, mohla proto býti další příčinou nehody; avšak jen tehdy, pakliže výpravčí úředník P. by si byl následkem žádosti a upozornění Sch-ova byl uvědomil, že o zadržení vlaku čís. 41 v O. se nepostaral a bezpečnou jízdu vlaku čís. 44 nezajistil a v důsledku toho byl rozkaz (zmocnění) k odjezdu vlaku čís. 44 odvolal. Než tohoto předpokladu nalézací soud nezjistil, takže výrok nalézacího soudu ve směru naznačeném zjištěnými skutečnostmi opodstatněn není. Pro dolíčené zmatky bylo stížnosti Štěpána Sch-a, aniž bylo třeba zabývati se ostatními jejími vývody, vyhověti. Na nalézacím soudě bude, by zejména též — pokud možno — zjistil doslov dotazu Sch-ova a odpovědi P-а, jakož i jaký byl smysl jejich, zejména, zda mohl Sch. na základě jich předpokládati, že P. ví, že vlaky čís. 44 a 41 nekřižují v J., nýbrž v O., a zda nebylo Sch-ovi počítati s možností, že sdělení o přeložení křižování stalo se jen omylem nebo nedopatřením P-а. Nalézacímu soudu bude dále po případě též uvažovati o tom, čím se provinil Sch. v případě, že mu P. neřekl, že křižování je přeloženo ze stanice O.

Citace:

č. 1148. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 158-161.