Čís. 17504.

Byl-li dědic přihlásivší se k pozůstalosti podle zákona pozůstalostním soudem podle § 126 nesp. pat. poukázán, aby žalobu podal na dědice přihlásivšího se z testamentu a zemřel-li tento ještě před podáním žaloby, jest dědické právo uplatniti sporem proti osobě, na kterou kolidující dědické právo zemřelého testamentárního dědice přešlo, t. j. proti jeho dědici, nikoliv proti jeho pozůstalosti.
(Rozh. ze dne 6. prosince 1939, Rv II 459/39.)
V pozůstalostním řízení po Leopoldu H. přihlásili se k pozůstalosti a to z testamentu Kateřina H. a ze zákona Robert H., jenž byl usnesením okresního soudu v P. ze dne 21. ledna 1936 poukázán podle § 126 nesp. pat., aby podal žalobu na dědičku přihlásivší se z testamentu. Tato dědička, to jest pozůstalá vdova Kateřina H. však podle žalobcova přednesu zemřela již 17. prosince 1935. Žalobou, podanou na pozůstalost po této dědičce, domáhá se žalobce výroku, že pozůstalá manželka Leopolda H. není způsobilá děditi po tomto zůstaviteli a je z dědického práva vyloučena a že nemá dále k pozůstalosti po Leopoldu H. dědického práva. Nižší soudy zamítly žalobu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobou, o niž jde, nevyhověl žalobce usnesení pozůstalostního soudu ze dne 21. února 1936, podav žalobu na pozůstalost Kateřiny H., neboť podle § 537 obč. zák. přešlo dědické právo Kateřiny H. tak zv. transmissí dědictví na její dědičku (Annu P.), která se k dědictví přihlásila. Nemohlo tedy dědické právo Kateřiny H. přejíti na její vlastní pozůstalost. Pozůstalosti po Kateřině H. tedy nepřísluší vůbec žádné dědické právo a není proto tato pozůstalost povolána k tomu, aby byla stranou ve sporu o dědické právo žalobcovo. Když Kateřina H. již zemřela, musí žalobce svůj spor o dědické právo vyříditi si s tou dědičkou, na kterou přešlo dědické právo Kateřiny H. Neboť po smrti Kateřiny H. je tu již jen kolise mezi dědickou přihláškou žalobcovou k pozůstalosti po Leopoldu H. a dědickou přihláškou Anny P. Dokáže-li žalobce ve sporu proti Anně P., že Kateřina H. byla nezpůsobilá děditi po Leopoldu H., pak z toho bude plynouti, že Kateřina H. transmissí nepřenesla své dědické právo na svou dědičku. Nedokáže-li však žalobce nezpůsobilost Kateřiny H. děditi po Leopoldu H., pak Kateřina H. převedla transmissí podle § 537 obč. zák. na svou matku Annu P. také svoje dědické právo po Leopoldu H., a tím bude spor o dědické právo žalobcovo vyřízen. Když tedy v usnesení pozůstalostního soudu ze dne 21. února 1936 nestojí, že žalobce má podati žalobu o určení svého práva dědického na pozůstalost Kateřiny H-ové, nemá žalobce právního zájmu na určení dědického práva sporem proti subjektu, kterému kolidující právo dědické nepřísluší. Ježto k nedostatku právního zájmu na určení práva dlužno hleděti z moci úřední, jest již z tohoto důvodu žaloba neopodstatněna, takže nižší soudy právem jí nevyhověly, třeba z jiných důvodů.

Citace:

čís. 17504. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 697-698.