NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 2166.

Zákonné dolíčení hmotněprávního zmatku čís. 11 §u 344 tr. ř. předpokládá, by stěžovatel trval při skutkovém ději, jak je zjištěn v (hlavní) otázce porotci, kladně zodpovězené a by jen tento děj porovnával s ustanoveními trestního zákona naň použitými a nastoupil důkaz, že dotyčnou otázkou zjištěný děj měl býti podřaděn jinému zákonu, nežli se stalo.
»Převedením na sebe« ve smyslu §u 135 čís. 2 tr. zák. jest nabytí skutečné moci nad cizí věcí v úmyslu s ní jako vlastní nakládati; nestačí pouhé připravení si věci k odnesení.
(Rozh. ze dne 5. listopadu 1925, Zm II 396/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského jako porotního soudu v Mor. Ostravě ze dne 2. června 1925, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem loupežné vraždy podle §§ů 134, 135 čís. 2 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Zmatek čís. 11 §u 344 tr. ř. nedoličuje stížnost po zákonu. Zmatek ten je povahy hmotněprávní a předpokládá jeho zákonné dolíčení, by stěžovatel trval při skutkovém ději, jak je zjištěn v II. hlavní otázce, porotci kladně zodpověděné a by jen tento děj porovnával s ustanoveními trestního zákona, jehož naň použito, a nastoupil důkaz, že otázkou tou zjištěný děj měl býti podřaděn jinému zákonu, než se stalo. Tak stížnost nepostupuje. Popírá vražedný úmysl obžalovaného, ač jej vzali porotci výslovně za prokázaný, a snaží se dokázati, že jde o pouhé zabití podle §u 140 tr. zák., pokud se týče o zločin krádeže, kvalifikovaný ve smyslu §u 174 I b) tr. zák. Leč porotcům byly dány eventuální otázky i na tyto dva zločiny, takže jim byla dána příležitost a možnost, by zkoumali případ s obou těchto hledisek. Odpověděvše kladně na II. otázku hlavní, dali tím na jevo, že na základě hodnocení a ocenění výsledků průvodních vzali za prokázaný skutkový děj, jak došelť výrazu v této otázce, a nikoli dej, na němž jsou založeny otázky eventuální a který hověl zodpovídání se obžalovaného. Zdůrazniti sluší, že II. hlavní otázka byla právem dána na vraždu loupežnou, i když se za podklad vezme obhajoba obžalovaného při hlavním přelíčení. Dle ní měl prý obžalovaný veškery věci, které ze skříní a zásuvek vybral, již zbaleny a připraveny u okna; když však jím chtěl vylézti, probudil prý se hoch Adolf M., začal křičeti, vyskočil z postele, chytil kuchynský nůž a běžel na obžalovaného, načež tento dopustil se na hochovi násilí, přivodivšího jeho smrt. Obžalovaný udal, že tak jednal, by věci ty mohl sebrati, utéci a aby neměl svědka. Tato obhajoba nenasvědčuje nikterak tomu, že obžalovaný v době, kdy se hoch vzbudil a začal na něho útočiti, měl věci »na sebe již převedeny«. Neboť »převedením na se« ve smyslu §u 135 čís. 2 tr. zák. rozumí se nabytí skutečné moci nad cizí věcí v úmyslu, s ní jako s vlastní nakládati. Takové skutečné moci však obžalovaný ještě nenabyl nad věcmi, když je měl u okna k odnesení připraveny, naopak uskutečnění jeho k tomu se nesoucího záměru postavil se v cestu odpor Adolfa M-у. A jen k tomu cíli, by »věci mohl sebrati a utéci«, to jest, by se jich mohl skutečně zmocniti a tak je na sebe převésti, rozhodl se obžalovaný proti Adolfu M-ovi jednati způsobem v II. hlavní otázce vylíčeným a to, jak porotci vyslovili, v úmyslu vražedném a nikoli pouze v jiném úmyslu nepřátelském. Za tohoto stavu věci padá obžalovanému к tíži vražda loupežná podle §u 135 čís. 2 tr. zák., kterou spáchal v úmyslu, by násilím proti osobě předsevzatým převedl na se cizí věci movité. Zmateční stížnost je proto bezdůvodná; i bylo ji zavrhnouti.

Citace:

č. 2166. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 639-640.