NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 10504.

Osmihodinná pracovní doba (zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n.). Zaměstnanec nemůže se domáhati úplaty za práce přes čas, které konal z vlastního popudu bez příkazu a vědomí zaměstnavatelova a jež zaměstnavatel ani dodatečně neschválil. Úmluva stran o nedovolené práci přes čas jest nicotná a nezávazná a nemůže z ní býti vyvozován smluvní nárok na odměnu za práci přes čas, nýbrž zbývá jen žaloba o náhradu škody a z bezdůvodného obohacení. Určití výši odškodného lze podle § 273 c. ř. s.
(Rozh. ze dne 3. února 1931, Rv I 204/30.)
Žalobce byl zaměstnán jako výpomocný dělník ve fotografickém závodu žalovaného ve světových lázních. Žalobě o zaplacení odměny za práci přes čas vyhověl procesní soud prvé stolice potud, že přisoudil žalobci 20494 Kč. Odvolací soud k odvolání žalovaného snížil přisouzený peníz na 13550 Kč, nepřisoudiv žalobci odměnu za ty práce přes čas, o nichž žalovaný nevěděl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání ani té ani oné strany.
Důvody:
K dovolání žalobce: Prováděje dovolací důvod podle § 503 čís. 4 c. ř. s. projevuje dovolatel právní názor, že pro otázku placení za práci přes čas jest lhostejno, zda žalovaný zaměstnavatel o žalobcově práci přes čas věděl, čili nic. S tímto názorem však nelze souhlasiti. V rozhodnutích čís. 6609 a 6983 sb. n. s., na něž se pro stručnost poukazuje, bylo vyloženo a odůvodněno, že se zaměstnanec nemůže domáhati úplaty za práce přes čas, které konal z vlastního popudu bez příkazu a vědomí zaměstnavatelova a které zaměstnavatel ani dodatečně neschválil, a že bez vůle podnikatelovy nelze ho zatížiti pracemi přes čas. V souzeném případě bylo odvolacím soudem zjištěno, že žalovaný o tom nevěděl,, že žalobce v D. konal práce přes čas, a že mu žalobce konání těchto prací nehlásil. Nebyly-li žalobcovy práce přes čas žalovanému hlášeny ani známy, nelze předpokládali, že je žalovaný schválil, což ostatně žalobce ani netvrdil. Odvolací soud posoudil tedy věc správně po stránce právní, odepřev žalobci nárok na úplatu za tyto práce přes čas, a neoprávněnému dovolání žalobcovu nebylo lze vyhověti.
K dovolání žalovaného: Pokud jde o posouzení věci po stránce právní, dovozuje dovolatel, že odvolací soud nebyl oprávněn zkoumali přiměřenost odměny za práce přes čas, ana byla její výše mezi stranami paušálně smluvena určitou částkou. O sporné věci jest však uvažovali s jiného právního hlediska. Podle názoru nejvyššího soudu, jenž byl podrobněji odůvodněn zejména v rozhodnutích čís. 8717 a 8818 sb. n. s., jest úmluva stran o nedovolené práci přes čas podle § 879 obč. zák. nicotná a nezávazná, neboť zákonný zákaz práce přes čas má význam nejen trestněprávní, nýbrž i civilněprávní. Z takové nicotné úmluvy nemůže býti vyvozován smluvní nárok na odměnu a ani zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n. nezakládá takový nárok, protože se jeho předpisy o zvláštním placení hodin přes čas [§§ 6 (3) a 7 (4)] vztahují jen na výjimečně dovolené práce přes čas. V takovém případě zbývá jen cesta žaloby o náhradu škody a z bezdůvodného obohacení. (Srovnej i článek doc. Dra Ad. Procházky »Nárok zaměstnanců na honorování t. zv. práce přes čas« v Právníku 1930, str. 473 až 487). To bylo v podstatě správně vystiženo soudem prvé stolice, v jehož rozsudku bylo zdůrazněno a strany tomu v řízení opravném neodporovaly, že žalobní nárok na náhradu za práce přes čas jest vyvozován z toho, že žalovaný proti zákonu ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n. ukládal žalobci práce přes zákonnou pracovní dobu a že v této příčině jde o žalobu na náhradu škody. Proto přisoudil prvý soud žalobci odškodné, nikoli mzdu. Odvolací soud, neuvědomiv si patrně, že v souzeném případě šlo o zakázané práce přes čas, řídil se prostě zásadou, že úplata za práce přes čas musí býti aspoň přiměřená úplatě za práce pravidelné (rozhodnutí čís. 6854 sb. n. s.). Byla-li však nicotnou úmluva stran o konání nedovolených prací přes čas a o jejich zvláštním odměňování paušální částkou 200 Kč měsíčně — vedle platu za normální pracovní dobu, — zbývá ještě uvážiti, zda a do jaké míry byl žalobce poškozen a žalovaný na jeho úkor obohacen tím, že žalovaný ukládal žalobci ony nedovolené práce. V té příčině bylo odvolacím soudem zjištěno, že úplata za pravidelné práce činila 7 Kč za hodinu, že tedy podle zjištěného počtu odpracovaných hodin přes Čas by za ně příslušelo žalobci 12319 Kč, a že žalovaný zaplatil za tyto práce jen 3500 Kč. Z toho zřejmě plyne, že se žalobci za ony práce nedostalo náležité náhrady, že byl nedovoleným jednáním žalovaného zkrácen a že žalovaný jest na úkor žalobcův jeho nedostatečně odměněnými pracemi bezdůvodně obohacen. Určiti výši odškodného může dovolací soud sám podle § 273 c. ř. s., neboť jde o řešení otázky právní. Uváživ, že podle okolností v tomto sporu zjištěných lze usuzovati, že žalobcovy práce přes čas měly pro žalovaného aspoň stejnou hodnotu, jako práce v normální době pracovní, a že pracemi, jež žalobce konal pro žalovaného, bylo by lze docíliti aspoň stejného výdělku, jaký měl žalobce od žalovaného za práce normální, dospěl nejvyšší soud k úsudku, že jakožto odškodné jest přiměřenou částka vyměřená odvolacím soudem. Tím se dochází ve věci k témuž výsledku, k němuž došel odvolací soud, a dovolání žalovaného bylo proto odepříti úspěch.

Citace:

Čís. 10504. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 153-155.