NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Čís. 14631.

Pensijní pojištění (zák. čís. 125/31 Sb. z. a n.).
Soud jest oprávněn rozhodnouti, zda zaměstnanec podléhá pensijnímu pojištění, aniž by vyčkal rozhodnutí příslušného správního úřadu.
Povaha nároku zaměstnancova na započtení poloviny nepojištěné doby podle zák. čís. 125/31 Sb. z. a n.
Zaměstnanec, jenž nebyl zaměstnavatelem přihlášen k pensijnímu pojištění, má proti zaměstnavateli nárok na náhradu i toho, co by připadalo na zvýšení podle § 177 a) zák. čís. 125/31 Sb. z. a n., třebas nepodnikl sám kroky o přiznání této částky.
(Rozh. ze dne 17. října 1935, Rv II 541/35.)
Srov. sb. n. s. čís. 8643 a 14160.
Žalobkyně podle žalobního přednesu byla zaměstnána u žalované jako správkyně panského domu a hospodářství od 1. března 1903 do konce února 1932 a za tuto dobu dostávala od žalované firmy jednak peněžitý plat a jednak byt i stravu a kromě toho různé přídavky. Žalovaná firma po případě její veřejní společníci opětovně žalobkyni ujišťovali, že o ni až do konce jejího života jest postaráno, a že za její věrné služby u žalované firmy bude náležitě odměněna. Žalovaná po dobu aktivní služby platila za žalobkyni nemocenské pojištění a měla platiti veškeré sociální pojištění, přihlásila však ji k starobnímu a invalidnímu pojištění teprve od 1. července 1926, ačkoliv byla podle zákona povinna ji přihlásiti též k pensijnímu pojištění již mnoho let dříve. Tímto opomenutím žalované obdržela žalobkyně od Ústřední sociální pojišťovny přiznanou invalidní rentu od 1. března 1932 ve výši pouhých 116 Kč měsíčně, kdežto, kdyby byla řádně žalovanou k pensijnímu pojištění přihlášena po celou dobu, po kterou žalovaná byla povinna za žalobkyni pojišťovací příspěvky platiti, dostávala by žalobkyně od pensijního ústavu 700 Kč měsíčně, a po srážce renty od Ústřední sociální pojišťovny per 116 Kč měsíčně, 584 Kč měsíčně, případně, hledíc k § 177 a) zák. čís. 125/31 sb. z. a n., 611 Kč 50 h od 1. března 1931 do 30. června 1934 a obnos 565 Kč 50 h od 1. července 1934. Placení této renty domáhá se nyní žalobou na žalované, která proti žalobě namítla především, že o pojistné povinnosti žalobkyně není dosud pravoplatně rozhodnuto, poněvadž výměr pensijního ústavu o tom nestal se ještě pro vznesenou stížnost pravoplatným. Prvý soud uznal podle žaloby. Důvody: Námitka, že výměr pensijního ústavu ze dne 30. června 1934, kterým žalobkyně byla prohlášena za pojištění povinnou, nenabyl právní moci, nemůže obstáti, neboť pojistný případ již nastal tím, že žalobkyně dosáhla příslušné věkové hranice, a nemůže býti pochyby o tom, že k rozhodnutí o zažalovaném nároku jsou povolány soudy, nikoliv úřady správní. Že soud má rozhodnouti, zda žalovaná byla povinna žalobkyni k pensijnímu pojištění přihlásiti, nemůže založiti snad nepřípustnost pořadu práva, neboť soud k rozhodnutí této předurčující otázky ve sporu jest sám oprávněn. Podle § 73 nař. ze dne 25. června 1914 čís. 138 ř. z. přihlášení zaměstnance k pensijnímu pojištění náleželo zásadně zaměstnavateli. V tomto případě pak nebylo úkolem úřadů správních řešili in abstracto otázky veřejného práva za tím účelem, aby se pak strany mohly dovolávali výroku správního úřadu ve sporu o nárocích soukromoprávních. Otázka pojistné povinnosti jest otázkou předurčující pro soukromoprávní spor o náhradu škody a vzešla opomenutím přihlášky k pensijnímu pojištění (viz čís. 8286 sb. n. s.). Skutečnost, že výměr úřadovny A všeobecného pensijního ústavu ještě nenabyl právní moci, nemůže býti důvodem ani pro přerušení sporu, tím méně pak snad pro zamítnutí žaloby pro předčasnost. Žalobkyně byla zaměstnankyní žalované firmy a tato firma ji nepřihlásila k pensijnímu pojištění. Zbývá otázka, zdali funkce, kterou žalobkyně u žalované firmy skutečně vykonávala, byla toho rázu, aby ji podrobila pensijní povinnosti. Žalobkyně byla samostatnou správkyní panského domu i polního hospodářství ve V. K. i v J., byli jí podřízeni obzvláště dva hajní, kteří sami žalovanou firmou byli k pensijnímu pojištění přihlášeni, takže již z toho nutno vyvozovali, že tím spíše podléhala pensijnímu pojištění žalobkyně jako jejich nadřízená. Žalobkyně měla ve své správě sýpky, sama rozhodovala o tom, co se má ze sýpek vžiti a podle jejich disposic byli přijímáni a propouštěni dělníci, jejichž mzdy žalobkyně určovala, schvalovala výplatní listiny, určovala způsob obdělávání jednotlivých polností, byla jí svěřena správa parku a zahrady a dozor nad příslušným personálem, měla k disposici povoz, později automobil, spravovala zásoby krmiv pro dobytek a drůbež, vedla si o svých funkcích a opatřeních zápisy, které pak súčtovala s tovární pokladnou, ve válečných letech spravovala konsum žalované, v němž odebíralo poživatiny veškeré úřednictvo a dělnictvo žalované firmy v počtu přes 1000 osob, takže již rozsah těchto funkcí nasvědčuje tomu, že nešlo o obyčejnou hospodyni či kuchařku zaměstnanou snad po výtce ruční prací, čemuž ještě více nasvědčuje rovněž i to, že žalobkyně též sama obstarávala veškeré nákupy všeho zařízení pro panský dům žalované firmy a měla příruční pokladnu a své písemné záznamy, které měsíčně vyúčtovávala s tovární pokladnou. Žalobkyně nevykonávala vůbec fysické práce, nýbrž její činnost spočívala v organisování práce a ve správě hospodářství domácího, polního a v dozoru a samostatném rozhodování o tom, jak svěřená jí správa má býti prováděna. Důležité jest také, že žalovaná sama platila za žalobkyni nemocenské pojištění po celou dobu jejího zaměstnání a starobní pojištění teprve od roku 1926. Musila si tudíž žalovaná býti vědoma, že jí náleží postarati se o řádné sociální pojištění žalobkyně a vzhledem k rozsahu jejích funkcí bylo její povinností ohlásiti ji též u pensijního ústavu. Jestliže tak neučinila, pak dopustila se opomenutí, které jest pokládati za zavinění žalované firmy a jest proto škoda žalobkyně v příčinné souvislosti s jejím opominutím, ana jest právě následkem tohoto opomenutí, při čemž jest žalovaná firma povinna podle § 1301 obč. zák. žalobkyni škodu nahraditi. Na základě těchto úvah a zjištění na podkladě provedeného průvodního řízení, dospěl tudíž soud k závěru, že žalobkyně pensijnímu pojištění podléhala, že opomenutím žalované nebyla k pensijnímu pojištění řádně přihlášena, k čemuž se ještě dodává, že by na tomto zavinění žalované nemohlo nic měniti ani případné vědomí žalobkyně, že podléhala pensijní pojistné povinnosti. Ostatně žalobkyně několikráte přišla ke správě podniku a dotazovala se, zda jest správně pojištěna a dostalo se jí odpovědi, že jest správně pojištěna. Pokud se výše uplatňovaného nároku týká, tedy vzal soud na základě výměru, resp. vyjádření úřadovny A všeobecného pensijního ústavu ze dne 11. června 1934, 30. června 1934 a 19. září 1934 za zjištěno, že žalobkyně skutečně jest poškozena o měsíční částky, jak je v poslední úpravě svého žalobního petitu uvádí a proto bylo) žalobě vyhověti v plném rozsahu, jak co do důvodů, tak i co do výše. Odvolací soud vyhověl částečně odvolání žalované a přiznali žalobkyni za dobu od 1. března 1931 do 30. června 1934 místo 611 Kč 50 h pouze 483 Kč měsíčně a od 1. července 1934 místo 565 Kč 50 h pouze 347 Kč měsíčně. Důvody: Žalovaná vytýká, že soud prvé stolice a) přiznává žalobkyni nárok na náhradu škody již od 1. března 1931 a nikoliv teprve od 1. března 1932, kdyžtě služebný poměr žalobkyně trval až do 28. února 1932, b) neuznal na dělené zavinění, c) praejudicielní otázku, zda žalobkyně podléhala pojistné povinnosti u pensijního ústavu si rozřešil sám a nepřenechal rozhodnutí o ní úřadu správnímu a d) přiznal žalobkyni nárok na zvýšení ve smyslu § 177 a) zák. ze dne 21. února 1929 čís. 26 sb. z. a n. ve znění zákona ze dne 14. července 1931 čís. 125 sb. z. a n. Výtky pod a) až e) uvedené jsou neopodstatněny. Podle § 20 odst. 1 citovaného zákona o pensijním pojištění přísluší starobní důchod ve výši a na místě důchodu invalidního bez průkazu nezpůsobilosti k výkonu povolání po dokončení čekací doby (§ 16) mužským pojištěncům, kteří dokonali 65. rok, a ženským pojištěncům, kteří dokonali 60. rok života. Žalobkyně dovršila 60. rok života 23. února 1931, jsouc narozená dne 23. února 1871, takže by měla, kdyby bylá pojištěna u pensijního ústavu, nárok na starobní důchod proti tomuto ústavu již od 1. března 1931 bez ohledu na to, že byla u žalované dále zaměstnána a kdy se její služební poměr u žalované skončil. Všechny zákony o pensijním pojištění, počínajíc zákonem ze dne 16. prosince 1906 čís. 1 ř. z. na rok 1907 a končíc zákonem ze dne 21. února 1929 čís. 26 sb. z. a n., sledují účel, aby zaměstnanec byl i proti své vůli chráněn před poškozováním, a tomuto účelu by se příčilo, kdyby zaměstnanec, jenž se pojištění vzpíral anebo souhlasil, aby byl nesprávně pojištěn, měl býti potrestán tím, že by musil buď výlučně nebo z části nésti škodu mu pojištěním nebo nedostatečným pojištěním nebo nesprávným pojištěním vzešlou. Přihlašovací povinnost jest uložena zaměstnavateli a bylo proto povinností žalované, aby žalobkyni přihlásila řádně k pensijnímu pojištění a nikoliv k sociálnímu pojištění a i to pozdě. Když tedy žalovaná neučinila zadost své povinnosti, jest výlučně sama práva ze škody žalobkyni nepřihlášením k pensijnímu pojištění způsobenou bez ohledu na to, zda i žalobkyně nese na porušení této povinnosti spoluvinu čili nic. Praejudicielní otázku, zda žalobkyně podléhala pensijnímu pojištění, řešil si prvý soud zcela po právu sám. V tomto ohledu stačí žalovanou poukázati na správné vývody napadeného rozsudku. Za tohoto stavu věci nepochybil prvý soud nijak tím, že žalobkyni přiznat nárok na náhradu škody proti žalované z důvodu nepřihlášení k pensijnímu pojištění. To jediné, v čem prvý soud pochybil, jest, že přiznal žalobkyni nárok na zvýšení podle § 177 a) zákona o pensijním pojištění. Nárok na toto zvýšení příslušel jen těm pojištěncům, kteří jej uplatnili do 30. června 1932 a doložili potřebnými průkazy (odst. 5). Záviselo tedy zvýšení důchodu na předchozím uplatnění. Nyní není však jisto, zda žalobkyně by byla skutečně nárok na zvýšení uplatnila, kdyby byla bývala řádně přihlášena k pensijnímu pojištění. Mimo to netvrdila žalobkyně ani sama, že se pokusila o uplatnění nároku na zvýšení a že jí bylo dosažení tohoto nároku znemožněno vinou žalované v důsledku nepřihlášení k pensijnímu pojištění. Toto zvýšení činí měsíčně 127 Kč 50 h a jest zahrnuto v částkách 611 Kč 50 h a 565 Kč 50 h, které prvý soud žalobkyni přisoudil. Odvolací soud jest názoru, že žalobkyni nárok na náhradu škody v rozsahu zvýšení podle § 177 a) nepřísluší; důsledkem toho vypočítává náhradní nárok žalobkyni takto: Žalobkyně pobírala od 1. března 1931 do 30. června 1934 od ústřední sociální pojišťovny v P. starobní důchod v částce 117 Kč měsíčně a pobírá od 1. července 1934 od téže pojišťovny 163 Kč měsíčně. Podle sdělení úřadovny A všeobecného pensijního ústavu v B. příslušel by žalobkyni, kdyby byla přihlášena včas a řádně u pensijního ústavu, starobní důchod — arciť bez ohledu na zvýšení podle § 177 a) — v částce 600 Kč měsíčně. Podle toho obnáší škoda, kterou žalobkyně utrpěla nepřihlášením k pensijnímu pojištění, za dobu od 1. března 1931 do 30. června 1934 jen 483 Kč měsíčně a škoda, kterou trpí od 1. července 1934, jen 437 Kč.
Nejvyšší soud obnovil k dovolání žalobkyně rozsudek prvého soudu, nevyhověv dovolání žalované. Důvody:
Mylné právní posouzení spatřuje žalovaná firma v tom, že soud odvolací nepřihlédl k tomu, že v době od 1. ledna 1909 do 1. října 1914, bylo pensijní pojištění vybudováno na zásadě pojištění ze zákona a dovolává se názoru vysloveného v rozhodnutí čís. 6528 sb. n. s. Nejvyšší soud odpustil však v pozdějších rozhodnutích zejména čís. 8995 a 9576 sb. n. s. názor vyslovený v rozhodnutích čís. 6528 a 6880 sb. n. s. a vyslovil zásadu, že zaměstnavatel ručí zaměstnanci za škodu, jež mu vznikne v důsledku toho, že nemohla mu býti pro opomenutí včasné přihlášky započítána do čekací doby služební doba, odbytá za účinnosti zákona čís. 1/07 ř. z., nejen proto, že ho nepřihlásil k pojištění v dodatečné lhůtě podle § 73 odst. 7 cís. nař. čís. 138/14 ř. z., nýbrž též proto, že ho nepřihlásil k pojištění již za účinnosti zákona čís. 1/07 ř. z. Pro stručnost poukazuje se na důvody dotčených rozhodnutí. Jest ovšem správné, že předpisy zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců jsou vydány v oboru práva veřejného, neboť toto pojištění tvoří součást státní sociální péče. Samostatné rozhodování o otázce, zda zaměstnanec podléhá tomuto pojištění, přísluší úřadům správním. Soudy jsou však oprávněny, aby, rozhodujíce o nárocích soukromoprávních, řešily také předurčující otázky veřejnoprávní, aniž by vyčkávaly rozhodnutí o nich příslušnými úřady správními. Teprve pravoplatným rozhodnutím jsou soudy vázány. V souzené věci rozhodnutí úřadů správních nenabylo moci práva, právem rozřešil si odvolací soud v důvodech rozsudku otázku, zda žalobkyně podléhala pensijní pojistné povinnosti (srovn. rozh. čís. 8643 sb. n. s.). Ježto v době před účinností zák. čís. 117/34 sb. z. a n. příslušela žalobkyni starobní rento po dokončení 60 roků bez průkazu nezpůsobilosti k výkonu povolání a i tenkráte, když ještě je vykonávala, vznikla jí skutečná škoda, když nedostala obnosy, připadající na dobu od 1. března 1931 do 1. března 1932, třebaže v té době dostávala ještě služební plat. Nejvyšší soud odůvodnil již v rozhodnutích číslo 13207, 9880, 6711 sb. n. s., že nelze spatřovati spoluzavinění zaměstnancovo v tom, že nepoužil oprávnění zákonného a neučinil sám pojistnou přihlášku. Nelze přihlédnouti proto ani k uplatňovanému spoluzavinění žalobkyně. K dovolání žalobkyně: Tato uplatňuje dovolací důvody podle § 503 čís. 3 a 4 c. ř. s. a spatřuje mylné právní posouzení v tom, že odvolací soud vyloučil z přisouzené částky obnos připadající na zvýšení podle § 177 a) (zákon ze dne 14. července 1931 čís. 125 sb. z. a n.). Jest správné, že nároky na započtení poloviny nepojištěné doby podle zák. čís. 125/31 sb. z. a n. musí uplatniti pojištěnec sám. Nárok ten není však nárokem samostatným a nepřísluší zaměstnanci sám o sobě. Týž jest pouhou částí důchodu invalidního a starobního, musí býti tedy předem splněny podmínky pro výplatu tohoto důchodu a další zvláštní podmínky. Právě opomenutím žalované firmy se stalo, že žalobkyně nemohla prokázati, že jí zásadně vzešel nárok na starobní rentu. Ztráta zvýšení v důsledku započtení polovice nepojištěné doby jest jen další částí škody žalobkyně, jež rovněž jest v příčinné souvislosti se zaviněním žalované firmy. Když pak žalobkyně zjistila, že nebyla vůbec přihlášena k pensijnímu pojištění, nelze ji zbaviti nároku na náhradu této části škody proto, že nepodnikla kroky o přiznání, jež již od počátku byly bezvýsledné.

Citace:

Čís. 14631. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 721-726.