NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 1

Čís. 12350.

Nespravedlivou jest bázeň (§ 870 obč. zák.), neměl-li hrozící práva použíti donucovacího prostředku, jehož použil, anebo použil-li sice přípustného donucovacího prostředku, ale k jinému účelu, než k účelu podle zákona mu příslušejícímu.
Nezáleží na tom, zda předmětem hrozby (trestním oznámením) nebyl přímo ten, jemuž bylo pohroženo; stačí, že předmětem hrozby byla osoba mu blízká.
Vynucená smlouva jest neplatná relativně. Záleží na tom, na kom byla smlouva vynucena, zda nechce nechati smlouvu v platnosti, aniž by byl povinen projeviti dodatečně, když nátlak na něho pominul, nesvobodnost svého prohlášení. Stačí, že uplatňoval neplatnost smlouvy v obraně proti žalobě.
(Rozh. ze dne 10. února 1933, Rv I 2019/32.)
Žalobce domáhal se na žalované zaplacení 3900 Kč na základě jejího prohlášení, jímž se zavázala, že žalobci zaplatí 3900 Kč, jen aby nic neudával na jejího syna, jenž byl podezřelý, že odcizil tyto peníze žalobci. Žalovaná namítla, že byla žalobcem uvedena v omyl, že její syn žalobci peníze odcizil a že se žalobci zavázala z donucení, aby žalobce neučinil trestní oznámení na jejího syna. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Soud zjišťuje, že na syna žalované skutečně podána byla žaloba pro zločin krádeže odejmutím 3900 Kč žalobci, že však pravoplatným rozsudkem ze dne 10. června 1931 byl syn žalované pro tento zločin z obžaloby zproštěn, poněvadž soud nenabyl plného přesvědčení o jeho vině, připustiv možnost, že mohly peníze býti žalobcem ztraceny nebo i někým jiným odcizeny, když žalobce byl úplně zpit a vynášen pomocí více lidí do svého stavení. Není tedy vina syna žalované naprosto prokázána a jest připustiti námitky žalované, že prohlášení o náhradě škody učinila v předpokladu, že její syn jest pachatelem krádeže, což byl by skutečně podle § 871 obč. zák. pro žalovanou omyl, který žalobce, ustavičně tvrdě, že nikdo jiný krádež spáchati nemohl, byl by zavinil. Podle § 869 obč. zák. musí přivolení ke smlouvě býti projeveno svobodně, kterážto náležitost na prvém místě jest zdůrazněna. Hned následující § 870 obč. zák. stanoví, že, kdo byl druhou stranou přiveden ke smlouvě lstí, nebo nespravedlivou a důvodnou bázní, není povinen státi ve slovu. Týž paragraf odkazuje na § 55 obč. zák., kde jest stanoveno, že důvodnost bázně jest posouditi podle velikosti a pravděpodobnosti nebezpečí a podle tělesné a duševní povahy osoby, které bylo vyhrožováno. V souzeném případě nejde ovšem o násilí fysické, nýbrž o psychický nátlak na žalovanou jakožto matku domnělého pachatele. Předpokladem použití § 870 obč. zák. jest ovšem nespravedlivost pohrůžky se strany druhého smluvníka. V souzeném případě žalobce měl ovšem právo, domáhati se vrácení peněz a po případě i zatčení podezřelého syna žalované, kterýžto úkon ostatně vzhledem k zapírání podezřelého, měl vyšetřující četník z povinnosti z důvodů § 175 tr. ř. vykonati. V žádném případě však nebyl žalobce oprávněn, domáhati se náhrady škody na žalované, která, nejsouc pachatelkou a nepřicházejíc v úvahu ani jako spoluvinnice jiným způsobem, neměla vůbec povinnost škodu jejím synem prý spáchanou nahraditi. Kdyby se byl žalobce domáhal náhrady škody jen na synu žalované a použil při tom i pohrůžky jeho zatčení, byla by to zcela jiná věc. Než žalobce náhradu škody vymáhal na žalované a využil mateřské její lásky, jíž tento syn sám účinně se dovolával, kleknuv před ní a prose ji, by si peníze vypůjčila, i když je nevzal. Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Uváží-li se, že žalovaná odškodňujicí prohlášení podepsala hned při vyšetřování případu četníkem, kdy se mohla domnívati, že jinak dojde k zatčení syna, že se tak stalo v žalobcově bytě, a po rozmluvě se synem, kdy ji tento před ní kleče prosil, by si peníze vypůjčila, že žalobce jí výslovně řekl, že, nahradí-li škodu, udání na syna učiněno nebude, a že se k tomu rozhodla, ač uváděla, že syn trvá na tom, že peníze nevzal, jest důvodně za to míti, že projev žalované učiněný ihned po domnělé krádeži, z níž byl její syn podezřelý, postrádá svobodnosti a vážnosti, jakž požaduje § 869 obč. zák., a že k němu došlo jen pod nátlakem okolností, by k zatčení syna žalované nedošlo. Následkem toho ke smlouvě pro nedostatek podmínek § 869 obč. zák. nedošlo, a stačil proto již tento důvod k tomu, by byla žaloba zamítnuta. Leč prvý soud náležitě také dolíčil, že k platnému závazku žalované ani z důvodu § 870 a 871 obč. zák. nedošlo, a jest právní vývody rozsudku i v tomto směru vzhledem ke zjištěním uznati za zcela správné.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu § 503 čís. 4 c. ř. s., leč neprávem. Při právním posouzení věci jest vycházeti ze skutkových zjištění nižších soudů, a musí proto zůstati nepovšimnutým dovolatelovo tvrzení, odporující těmto zjištěním, že žalovaná sama učinila nabídku, že zaplatí žalobci 3900 Kč, které mu podle jeho tvrzení odcizil její syn, a že všichni svědci vylučují, že šlo o nátlak. Podle skutkových zjištění prvého soudu, jež si osvojil i soud odvolací, řekl žalobce žalované výslovně, že, když podepíše prohlášení o náhradě škody, pokud se týče když nahradí škodu, nebude učiněno trestní oznámení na jejího syna a syn její nebude zavřen; a že žalovaná na stálé naléhání žalobcovo, že její syn peníze ukradl a aby se písemně zavázala k náhradě škody, tak učinila jen z obavy, by její syn nebyl zatčen. Jest proto zkoumati, zda podle těchto zjištění šlo o skutečnosti, bránící svobodnému projevu vůle žalované a zda jsou tu zákonné předpoklady pro neplatnost smlouvy z důvodu nespravedlivé a důvodné bázně podle § 870 obč. zák., zda totiž žalovaná vzala na se řečený závazek a podepsala prohlášení, na němž jest založena žaloba jen z bázně (donucení), a dále zda bázeň byla bezprávná a důvodná. Nespravedlivou jest bázeň (správně pohrůžka), neměl-li hrozící práva použiti donucovacího prostředku, jehož použil, nebo použil-li sice přípustného donucovacího prostředku, ale k jinému, nežli k účelu podle zákona mu příslušejícímu. Podle toho jest tedy nespravedlivou i pohrůžka trestním oznámením, neměl-li hrozící skutečný důvod pro trestní oznámení, nebo neměl-li právo na to, co hrozbou vynutil. V souzeném případě netřeba se zabývati otázkou, zda by byla bývala pohrůžka trestním oznámením spravedlivou, kdyby byla směřovala proti synu žalované jako domnělému pachateli krádeže a kdyby byla měla za účel přiměti ho k náhradě škody jím snad způsobené, neboť žalobce vymáhal svým zjištěným jednáním náhradu škody na žalované, matce domnělého pachatele, jež nebyla podle zákona povinna nahraditi žalobci škodu, kterou mu snad způsobil její syn trestným činem. Neměl-li však žalobce vůbec práva domáhati se na žalované náhrady této škody, jest nátlak, který na ni vykonal, by ji přiměl k uvedenému prohlášení, právě pro účel, který tím žalobce sledoval, nespravedlivý. Že se tento nespravedlivý nátlak žalobcův na žalovanou jevil jako pohrůžka, jež byla s to, vyvolati v ní důvodnou bázeň, plyne z úvahy, že žalovaná ve zjištěném prohlášení žalobce že když se zaváže k náhradě škody, nebude učiněno trestní oznámení na jejího syna a že její syn nebude zavřen — musela za tehdejších okolností a podle prostředí, v němž se projev stal. spatřovati pohrůžku, že, nenahradí-li škodu, bude na jejího syna učiněno trestní oznámení. Nezáleží na tom, že objektem hrozby nebyla přímo žalovaná, stačí, že předmětem hrozby, adresované žalované, byl její syn, osoba jí blízká, neboť nemůže býti pochybnosti, že zlé následky hrozící synu žalované trestním oznámením, znamenaly i zlé následky pro žalovanou, dotýkajíce se nejen jejích mateřských citů, ak i její cti a vážnosti v očích jejích spoluobčanů. Ježto nátlak na žalovanou byl podle zjištění nižších soudů učiněn při vyšetřování krádeže, z níž byl podezřelý její syn, a to v bytě žalobcově a v přítomnosti četníka, tedy za takových okolností, že se žalovaná podle svých osobních vlastností mohla důvodně obávati zlých následků, kterými jí bylo hroženo, — majíc na vybranou buď mezi takovými zlými následky nebo prohlášením, že žalobci nahradí 3900 Kč — byla bázeň žalované také důvodná. Rozhodla-li se za těchto okolností uzavříti se žalobcem smlouvu, z níž jest žalováno, nebylo její přivolení ke smlouvě svobodné (§ 869 obč. zák.) a není podle § 870 obč. zák. povinna tuto smlouvu dodržeti. Vynucená smlouva jest relativně neplatná a záleželo jen na žalované, zda chtěla nechati smlouvu přece v platnosti, aniž však byla povinna projeviti dodatečně, když nátlak na ni pominul, nesvobodnost svého prohlášení; stačilo, že uplatňovala neplatnost smlouvy v obraně proti žalobě.

Citace:

Čís. 12350. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 200-203.