NPD documents search: Váž. tr., 12 (1930)

Č. 11978.

Policejní právo trestní: I. * Ustanovení 3. odstavce § 1 vl. nař. č. 8/1928 Sb., podle něhož trestní řízení správní je vyňato z úpravy správního řízení provedené tímto vl. nař., je ve shodě s ustanovením čl. 10 zák. č. 125/1927 Sb. — 11. * Vyměření náhradního trestu vězení pro případ nedobytnosti uloženého trestu na penězích podle článku 3 zák. č. 125/1927 Sb. je v mezích stanovené tu maximální sazby ponecháno úvaze úřadu.
(Nález ze dne 14. června 1935 č. 16448/35.)
Věc: František T. v L. proti zemskému úřadu v Praze o policejní přestupek.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nálezem policejního ředitelství v Liberci z 15. března 1932 byl st-l na základě odst. 1 a 2 čl. 3 zák. č. 125/1927 Sb. potrestán peněžitou pokutou 1000 Kč, pro případ nedobytnosti k 10dennímu vězení, poněvadž při sylvestrovské zábavě, pořádané spolkem »Kommunistischer Verein für den Bezirk Reichenberg«, jehož je předsedou, byl překročen povolený program zábavy, ačkoli st-li jako předsedovi a osobě, která za činnost spolkovou je zodpovědná, bylo výslovně nařízeno, že povolený program musí býti přesně dodržen.
Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad odvolání podanému st-lem proti uvedenému trestnímu nálezu, shledav přestupek kladený mu za vinu v jeho nepřístojném chování a jednání dne 31. prosince 1931 při sylvestrovském večeru komunistického spolku v Liberci v hostinci »Koloseum« v N., jehož se dopustil tím, že, byv vyzván intervenujícím policejním inspektorem, aby jako odpovědný předseda zmíněného komunistického spolku zabránil nepovolené a závadné řeči E.-ově, ihned vyzvání neuposlechl a nechal řečníka dále mluviti a uposlechl až po druhé výzvě, když již dříve mu bylo pohroženo předčasným ukončením zábavy a vyklizením sálu. Tímto jednáním byl — jak se v nař. rozhodnutí dále uvádí — ohrožen veřejný klid, pořádek i bezpečnost, ježto mělo za následek, že účastníci sylvestrovské zábavy, příslušníci komunistického spolku, začali na intervenujícího úředníka pokřikovati: »Pfui, weitersprechen, hinaus mit ihm!« Tuto skutkovou podstatu pokládá žal. úřad za prokázánu určitým svědectvím obvodního inspektora Čeňka K. a obvodního inspektora Gustava A., učiněným s odvoláním na služební přísahu. Vlastním pak doznáním st-lovým má žal. úřad za prokázáno, že st-l výzvy úředníkovy uposlechl »teprve po chvíli«. K námitkám st-lova odvolání po stránce formální poznamenal žal. úřad, že předpisy vl. nař. ze 13. ledna 1928 č. 8 Sb. vzhledem na ustanovení čl. 10 odst. 7 zák. ze 14. července 1927 č. 125 Sb. na správní řízení trestní se nevztahují. Ostatními námitkami, jak formálními, tak materiálními nebylo se třeba vzhledem k uvedené skutkové podstatě přestupku zabývati, neboť jsou po názoru žal. úřadu pro posouzení trestnosti přestupku nerozhodný. Pouze k námitce o výši a způsobu trestu poznamenal žal. úřad, že trest byl uložen zcela v mezích zákonné sazby a přiměřeně okolnostem případu a že pro st-lovy úvahy o povinné relaci peněžitého trestu k trestu vězení neposkytuje znění zákona naprosto žádné opory.
O stížnosti, podané na toto rozhodnutí, uvážil nss toto:
Policejní ředitelství v Liberci, vyhlašujíc st-li trestní nález z 15. března 1932, poučilo ho, že proti tomuto nálezu může podati odvolání, které by bylo ohlásiti policejnímu ředitelství v Liberci do 24 hodin po prohlášení tohoto nálezu a ve lhůtě dalších 3 dnů písemně provésti. St-l v odvolání podaném v této lhůtě namítal, že odvolací lhůta měla býti stanovena podle § 75 vl. nař. ze 13. ledna 1928 č. 8 Sb. na 15 dnů ode dne vydání trestního nálezu. Žal. úřad vyřídil st-lovo odvolání meritorně, postaviv se na stanovisko, že předpisy vl. nař. č. 8/1928 Sb. se vzhledem na ustanovení čl. 10 odst. 7 zák. ze 14. července 1927 č. 125 Sb. na správní řízení trestní nevztahují. Stížnost naproti tomu namítá, že vl. nař. č. 8/1928 Sb., vydané podle čl. 10 zák. č. 125/1927 Sb., upravuje řízení k provedení ustanovení tohoto zákona, tedy i jeho čl. 3, pro jehož přestoupení byl st-l potrestán. Podle jejího názoru nevylučuje ani odst. 7 čl. 10 cit. zák., ani odst. 3 § 1 cit. vl. nař., aby řízení upraveného tímto vl. nař. bylo použito na všechna ustanovení cit. zák. o organisaci politické správy. Neboť ustanovení čl. 10 odst. 7 tohoto zák. se vztahuje jen na skutkové podstaty, které jsou stanoveny v jiných zákonech, nikoliv však v tomto zákoně samotném, a podle 3. odst. § 1 vl. nař. č. 8/1928 Sb. nevztahují se předpisy tohoto nařízení jen na řízení ve věcech služebního poměru státních zaměstnanců.
Nss nesdílí tohoto stanoviska stížnosti.
Vl. nař. ze 13. ledna 1928 č. 8 Sb. ustanovuje v 1. odst. § 1, že nařízení upravuje s výjimkami v něm stanovenými řízení, které provádějí ve věcech náležejících do působnosti politických (státně-policejních) úřadů úřady v tomto odstavci jmenované, v 2. odst. stanoví, že nař. se nevztahuje na řízení ve věcech služebního poměru státních zaměstnanců, a v 3. odst., že trestní řízení správní a řízení před správními senáty upravuji zvláštní zákony. Tím jest jasně řečeno, že i trestní řízení správní je vyňato z úpravy správního řízení, provedené tímto vl. nař., a že jest upraveno zvláštními zákony. Tato zásada vyslovená v § 1 vl. nař. č. 8/1928 Sb. byla také provedena v ostatních předpisech tohoto vl. nař., neboť v nich trestní řízení správní upraveno není a nebyly jimi také zrušeny dosavadní předpisy, upravující trestní řízení správní, zejména ani ustanovení § 3 min. nař. ze 3. dubna 1855 č. 61 ř. z., podle něhož odvolání proti trestnímu nálezu musí býti do 24 hodin po vyhlášení nálezu ohlášeno a v dalších 3 dnech u 1. stolice podáno. V tomto směru zachovalo vl. nař. č. 8/1928 Sb. meze, jež byly vládní mocí nařizovací co do úpravy řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů vytčeny čl. 10 zák. č. 125/1927 Sb., neboť k úpravě trestního řízení správního nebyla tu vláda zmocněna, nýbrž úprava ta byla v 7. odst. cit. čl. 10 výslovně vyhrazena moci zákonodárné. Pro názor stížnosti, že ustanovení 7. odst. čl. 10 se vztahuje jen na skutkové podstaty, které jsou stanoveny v jiných zákonech, že však na skutkové podstaty, stanovené v čl. 3 zák. č. 125/1927 Sb., sluší použiti předpisů vl. nař. č. 8/1928 Sb., kterým byl uvedený zákon proveden, není ve znění cit. zák. o organisaci politické správy opory, kdyžtě — jak bylo uvedeno — úprava trestního řízení správního byla výslovně vyňata z pravomoci vlády a vyhrazena moci zákonodárné. K tomu sluší ještě poznamenati, že se stížnost mýlí, má-li za to, že vl. nař. č. 8/1928 Sb. je prov. nař. k celému zák. č. 125/1927 Sb., neboť toto vl. nař. bylo vydáno jen k provedení článku 10 tohoto zák., kterým byla vláda zmocněna, aby sjednotila a upravila předpisy o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (úřadů státně-policejních), čítajíc v to exekuční řízení, arci — jak bylo uvedeno — s vyloučením trestního řízení správního.
Tím, co bylo řečeno, je prokázána nesprávnost stanoviska stížnosti, že vl. nař. č. 8/1928 Sb. se vztahuje i na trestní řízení správní a že tedy mělo býti použito v konkrétní trestní věci předpisů tohoto nařízení, upravujících právo odvolací. V této souvislosti sluší zaujmouti ještě stanovisko k námitce stížnosti, že žal. úřad nemůže se odvolávati na ustanovení 2. odst. čl. 8 zák. č. 125/1927 Sb., podle něhož je další odvolání z jeho rozhodnutí nepřípustné, když stojí na stanovisku, že zák. č. 125/1927 Sb. a vl. nař. č. 8/1928 Sb. pro trestní řízení správní směrodatný nejsou. K tomu sluší uvésti, že žal. úřad nevyslovil v nař. rozhodnutí, že zák. č. 125/1927 Sb. pro trestní řízení správní není směrodatný, nýbrž jen, že předpisy vl. nař. č. 8/1928 Sb. se vzhledem na ustanovení čl. 10 odst. 7 cit. zák. na správní řízení trestní nevztahují. Že pak zák. č. 125/1927 Sb. některé otázky trestního řízení správního, mezi něž patří i otázka instančního pořadí, přes výhradu stanovenou v čl. 10 bod 7, podle které má býti trestní řízení správní zákonem teprve upraveno v budoucnosti, upravil sám, vyslovil nss již v nál. Boh. A 9001/31 a 9713/32, na jejichž odůvodnění se podle § 44 j. ř. poukazuje. Podle toho právem poukázal žal. úřad na ustanovení 2. odst. čl. 8 zák. č. 125/1927 Sb., označiv rozhodnutí, které vydal jako úřad odvolací, za rozhodnutí konečné.
Ve věci uvážil nss toto: — — — — — —
Zbývá námitka, že uložený peněžitý trest není ve správném poměru k výši stanoveného eventuálního trestu vězení. Poněvadž peněžitý trest byl uložen na prvním místě, a to 1/5 nejvyššího trestu, je podle názoru stížnosti tato výměra směrodatná pro stanoveni náhradního trestu vězení, takže tento trest měl činiti v konkrétním případě 1/5 nejvyššího trestu vězení, tedy 1/5 14 dnů, tudíž 3 dny. Než pro tento názor není ve znění čl. 3 zák. č. 125/1927 Sb. vůbec opory, neboť v něm není stanoveno, že náhradní trest vězení má býti v určité relaci k uloženému trestu peněžitému, nýbrž stanovení tohoto trestu jest ponecháno (v mezích maximální sazby) úvaze úřadu, jejíž správnost nss přezkoumati povolán není.

Citace:

Č. 11978. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 63-66.