Čís. 4431.

Odpůrčí řád. Mimo úpadek není splnění splatného a pravého závazku odporovatelným. Ovšem lze i mimo úpadek od porovnati obmyslnému jednání a pletichám mezi jedním věřitelem a dlužníkem, směřujícím k tomu, by tento věřitel měl z nich prospěch a ostatní škodu. S hlediska §u 2 odp. řádu jest nerozhodno, zda poškozovací úmysl dlužníkův vztahoval se právě na odporujícího věřitele či na jiné a zda pohledávka odporujícího věřitele byla tu již v době zkracujícího právního jednání dlužníkova, či zda vznikla teprve později.
(Rozh. ze dne 4. prosince 1924, Rv I 1591/24).
Žalovaný vedl proti dceři žalobkyně exekuci a zabavil nábytek. Žalobkyně tvrdíc, že jí dcera nábytek prodala, domáhala se, by bylo uznáno její vlastnictví k nábytku a by exekuce naň byla prohlášena nepřípustnou. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic. Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Prvý soudce na základě provedených důkazů má za zjištěno, že manželé Adolf a Anna K-ovi, zeť a dcera, žalobkyně, odevzdávajíce jí nábytek na zaplacení jejího dluhu, jednali v úmyslu, své věřitele poškoditi, a že tento úmysl byl žalobkyni znám. Odvolací soud převzal toto zjištění. Dovolatelka poukazuje na to, že dle zjištění nižších stolic byl jí nábytek postoupen na zaplacení skutečné její pohledávky, což nelze prý podřaditi pod § 2 čís. 3 odp. ř. Avšak zákon v prvních třech případech §u 2 odp. ř. nerozeznává jednotlivé druhy právních jednání a zahrnuje v ně proto i případy, kde zřízena byla zástava nebo stalo se uspokojení věřitelovo (ať způsobem v §u 1413 nebo způsobem v §u 1414 obč. zák. uvedeným), stalo-li se za dalších podmínek v §u 2 odp. ř. stanovených. Z §u 30 a 31 konk. ř. jest ovšem patrno, že mimo úpadek prosté plnění splatného a pravého závazku samo o sobě není ještě odporovatelným. Zejména pouhý úmysl, poskytnouti jednomu věřiteli jen výhodu před ostatními, zásadně mimo úpadek nestačí, ježto mimo úpadek neplatí pravidlo o rovnoměrném uspokojení všech věřitelů. Jinak má se však věc, jde-li v těchto případech o něco více, totiž o obmyslná jednání a pletichy mezi jedním věřitelem a dlužníkem k tomu čelící, by tento věřitel měl z nich prospěch a ostatní škodu. Případy tyto spadají již pod § 2 odp. ř. a mohou býti různé. Úmysl, poškoditi věřitele, není tu, — jak dovolatelka míní, — pouze v těch případech, zcizí-li dlužník věci své za nízký peníz nebo peněz stržených nepoužije k prospěchu ani jednoho z věřitelů nebo když prodej jen předstírá; úmysl takový může se zračiti i v jiných činnostech. V tomto případě bylo v měsíci červenci 1923 podáno proti manželům K-ovým více žalob o placení vyrovnávací kvóty a pak vedeny byly i exekuce. Dle samotného tvrzení žalobního, — na což odvolací soud velmi případně poukazuje, došlo za těchto pro manžele K-ovy neutěšených poměrů k rodinné poradě mezi žalobkyni a manžely K-ovými, jak by tito mohli svou existenci zachrániti, а k dohodě o tom, aby si pro obchod najali nějaké místnosti v B. Tito neměli do toho všeho peněz, a žalobkyně jim skýtala zápůjčky, a na zaplacení těchto zápůjček jí manželé K-ovi přenechali sporný nábytek, který jim pak tato zase později půjčila. Při tom odvolací soud vyvrátil tvrzení žalobkyně, v odvolacím spise uvedené, že půjčkami jejími byly dluhy manželů K-ových placeny, naopak vzal za zjištěn opačný úmysl manželů K-ových, totiž že sporné předměty prodali, aby své věřitele zkrátili, a že žalobkyně o tomto jejich úmyslu věděla a dále též dovodil, že dle zjištěných okolností věděti o něm také musila. Tomu-li všemu tak, nejde na straně manželů K-ových o plnění pravého a splatného závazku, zákonu odpovídající a jen v případě úpadku dle §u 30 a 31 konk. ř. odporovatelné, nýbrž o zúmyslné ztenčení majetkového fondu, na nějž byli věřitelé jejich odkázáni, za tím účelem,aby si manželé K-ovi na útraty věřitelů založili novou existenci. Uvažují-li se tedy veškerá ona jednání manželů K-ových v celé své souvislosti, nelze pochybovati, že tu jde o zkráceni věřitelů po rozumu §u 2 čís. 1 odp. ř., a ježto i ostatní náležitosti odporovatelnosti po rozumu těchto zákonných předpisů jsou dány, právem byla žaloba vzhledem ke vznesené námitce odporovatelnosti zamítnuta. K vůli úplnosti se podotýká, že pro vlastní posouzení věci v tomto případě poměr příbuzenský nebyl rozhodující. Nemohlo býti proto dovolání vyhověno, a podotýká se jen ještě, že s hlediska §u 2 odp. ř. jest nerozhodno, zda poškozovací úmysl dlužníků vztahoval se právě na vymáhajícího věřitele či na jiné, a zda pohledávka žalovaného byla zde již v době zkracujícího právního jednání dlužníkova, či zda vznikla teprve později (§ 8 odp. ř.).

Citace:

Č. 12297.. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 277-278.