Čís. 6312.

Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.).
Odpustili-li si manželé navzájem předchozí nadávky a zlé nakládání a zamýšleli nadále pokračovati v manželství, dlužno v tom, že se manželka přes to k manželi nevrátila, spatřovati převážné její zavinění na napotomním rozvratu manželství. (§ 13 písm. h) zák.).
(Rozh. ze dne 23. září 1926, Rv I 645/26.)
Žalobu manželky, by manželství stran bylo rozloučeno z viny žalovaného manžela, v níž žalobkyně jako důvod rozluky uváděla hluboký rozvrat manželství, procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Dovolací soud, přezkoumav z úřední povinnosti výsledky jednání a dokazování a osvojiv si správné zjištění druhé stolice, uznal, že hluboký rozvrat manželství byl převážně zaviněn žalobkyní, byť i dovolatele nebylo lze úplně sprostiti z viny na rozvratu. Bylo zjištěno, že dovolatel předstíral žalobkyni před svatbou, že jest zemským místotajemníkem s měsíčním služným 1400 Kč kromě vedlejších příjmů, ač byl a je ve skutečnosti asistentem zemské dávky s měsíčním platem 841 Kč 60 h, nehledě ku místnímu přídavku měsíčních 155 Kč, a že má třípokojový byt. Bylo zjištěno, že dovolatel jednou v létě 1924 za pobytu v K. dal žalobkyni jeden nebo dva políčky, že za jedné návštěvy u rodičů žalobkyně nazval ji »neřáde zdechlý« a že ji chtěl i uhoditi. Naproti tomu bylo zjištěno o žalobkyni, že dovolatele polila mlékem za to, že jí dal jeden nebo dva políčky, a jindy že mu plivla do obličeje, když jí něco řekl. Než bylo dále zjištěno, že v listopadu 1924, tedy po všech těchto zjištěných nadávkách a výstupech si obě strany toto všecko prominuly, řekly si, že se mají rády, a dovolatel se zavázal, že služné odevzdá vždy svému přednostovi, který je odevzdá žalobkyni. Také bylo zjištěno, že se žalobkyně ani po tomto odpuštění nevrátila k dovolateli, nýbrž podala na něho dne 5. ledna 1925 žalobu o rozvod od stolu a lože. Odvolací soud míní, že tím, co bylo zjištěno o dovolatelově jednání je prokázána »výhradná« vina dovolatelova na hlubokém rozvratu manželském. Leč odvolací soud, zjistiv provinční žalobkyně a vysloviv, že, co žalobkyně učinila dovolateli, jeví se mu býti jenom vzájemným nedorozuměním, jemuž dovolatel sám nepřikládal váhy, poněvadž toho neuplatňoval v této rozepři a že k tomu žalobkyně byla vyprovokována, neposoudil v této příčině otázku viny s hlediska důvodu rozlukového § 13 písm. h) rozluk. zákona po právní stránce správně. Dovolacímu soudu jeví se hádky a nadávky těchto nápadně mladých manželů příliš malichernými, by je mohl považovati za příčinu hlubokého rozvratu manželského. Manželé si tyto nadávky a zlé nakládání — ovšem oboustranné — navzájem odpustili, vyznali si lásku a vážně chtěli pokračovati v manželství, upravivše i finanční starosti rozumně v ten způsob, že dovolatelovo služné mělo se dostati do rukou žalobkyně. Rozvrat neměl tedy původ v nezávažných vzájemných nedorozuměních, nýbrž v tom, že se žalobkyně, ačkoliv se s dovolatelem udobřila nadobro, k dovolateli, jak to bylo podle §u 92 obč. zák. její povinností, nevrátila, tedy nedodržela smíru a jedině tím a to převážně zavinila pozdější odcizení manželů. Proto dovolací soud uznal, že hluboký rozvrat manželství byl zaviněn převážně žalobkyní, proto k její žalobě nelze podle §u 13 písm. h) rozlukového zákona vysloviti rozluku. Okolnost, že dovolatel předstíral žalobkyní před svatbou, že jest zemským místotajemníkem s měsíčním služným 1400 Kč kromě vedlejších příjmů, ač byl a je ve skutečnosti asistentem zemské dávky s měsíčním platem 841 Kč 60 h, nehledě ku místnímu přídavku měsíčních 155 Kč, a že má třípokojový byt, není v této rozepři rozhodující, když jde o události před sňatkem, jimž se žalobkyně mohla ubrániti zcela jednoduchou informací. Ostatně dovolatel, i když zrovna není zemským místotajemníkem, zaujímá jako zemský účetní asistent stejně čestné postavení úřední, byť i hůře placené, dvacetipěti rokům jeho věku přiměřené, s nímž o pět roků mladší žalobkyně nemůže býti nespokojena.

Citace:

č. 6312. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 299-300.