Čís. 4344.

Byla-li před měnovou rozlukou uzavřena pojišťovací smlouva s maďarskou pojišťovnou, jest vyplatiti pojistný peníz v Kč, třebas dle pojišťovacích podmínek byla splništěm Budapešť. Dlužno přihlédnouti i k tomu, že pojišťovna vyplatila témuž pojištěnci před krátkou dobou jinou pojistku v Kč.
(Rozh. ze dne 5. listopadu 1924, Rv II 504/24.)
Žalobce, bydlící v Brně, uzavřel se žalovanou budapešťskou pojišťovací společností dvě pojišťovací smlouvy na dožití a úmrtí, dle prvé pojistky na 10000 K, splatných dne 30. prosince 1921, dle druhé pojistky na 30000 K, splatných dne 25. března 1922. Onen peníz vyplatila žalovaná žalobci v Kč, na tento však zaplatila pouze 5000 Kč a zbytek chtěla vyplatiti v maďarských korunách, což žalobce odmítl a domáhal se žalobou zaplacení 25000 Kč. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Aby mohlo býti zjištěno, v které měně má býti pojištěná suma žalobci vyplacena, jest nutno vyzkoumati úmysl a pravou vůli stran při uzavírání smlouvy. Dle své povahy byla tato smlouva smlouvou o životní pojištění, jež měla býti podle police ze dne 22. (29.) dubna 1902 realisována dne 25. března 1922 částkou 30000 K. Jde tedy o určitý druh nároku na zaopatření, při čemž obě strany měly úmysl a záměr, by vnitřní peněžní hodnota pojišťovací sumy, která měla býti dne 25. března 1922 vyplacena, rovnala se oné peněžní hodnotě, kterou mělo 30000 K v roce 1902 v době uzavření smlouvy. Žalobce počítal s tím, že touto částkou budou řešeny určité otázky jeho vlastního zaopatření, nebo v případě jeho smrti otázky zaopatření jeho rodiny; tento účel a záměr mohl však býti pouze tenkráte splněn, když suma pojišťovací mohla býti vyplacena v předválečných korunách samozřejmě v tehdejší ceně těchto korun, ve kterých byly placeny i premie. Ježto však to není možno následkem politického převratu, musí býti žalobci vyplaceny aspoň koruny československé, ježto se svou vnitřní hodnotou daleko více blíží koruně z doby mírové nežli koruna maďarská. Z okolnosti, že žalovaná si podle §u 16 (2) poj. podm. vymínila Budapešť za splniště, nemůže odvolatelka vyvozovati, že má platiti pojišťovací sumu v maďarských korunách, neboť tehdy byla měna ještě společná a strany, ujednávajíce tuto smluvní doložku, mohly jíti za jiným cílem. Kdyby byla žalovaná již tehdy měla v úmyslu, vyplatiti valutu svého času v cizí měně, tedy by to byla musela též vyjádřiti. Je též nepodstatné, v jaké měně zřizovala žalovaná svůj reservní fond, ježto žalobce nemohl na zřízení tohoto fondu míti vlivu a bylo věcí žalované, postarati se o to, by mohla svého času splatné pojišťovací částky bez vlastní škody vypláceti svým komitentům. Ostatně její tvrzení, že ona jako maďarská pojišťovací společnost nebyla povinna krýti své prémiové reservy hodnotami rakouskými, je novotou, v odvolacím řízení nepřípustnou. Žalovaná nemůže se s úspěchem odvolávati na § 6 zákona ze dne 10. dubna 1919, čís. 187 sb. z. a n., ježto toto ustanovení nevylučuje zásadně, by se přece neplatily ve měně československé též staré závazky, znějící na koruny, které nejsou splatné v oblasti Československé republiky, jsou-li tu zvláštní okolnosti. Strany projevily konečně vůli, by po rozluce měnové nastoupily na místo korun rakousko-uherských koruny českoslo- venské též tím, že žalovaná vyplatila druhou pojišťovací sumu 10000 K dne 31. prosince 1921, tedy o 3 měsíce dříve splatnou, žalobci též v korunách československých (§§ 863 a 914 obč. zák.). Tvrzení odvolatelky, že bylo vyplaceno tehdy ve měně československé proto, poněvadž kursovní rozdíl byl tehdy nepatrným, jest jednak nepřípustnou novotou, jednak nerozhodujícím zde motivem jejího tehdejšího jednání.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil věc po stránce právní (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), než výtka ta není odůvodněna. Dovolací spis obsahuje ve své prvé části toliko reprodukci důvodů napadeného rozsudku, v druhé části pak opakuje — a to z převážné části doslovně — vývody spisu odvolacího. Tyto vývody byly již vyvráceny soudem odvolacím a to v podstatě správně a ve shodě s tím, co v podobných případech, známých i dovolatelce, vyložil nejvyšší soud, který nemá příčiny, by se v tomto případě odchýlil od svého stanoviska, a proto odkazuje dovolatelku na důvody odvolacího rozsudku. Žalovaná trvá na tom, že stanovisko, zaujaté nejvyšším soudem, zde proto neobstojí, poněvadž pro uherské pojišťovací společnosti platily zvláštní odchylné předpisy, dle kterých tyto pojišťovací společnosti nebyly povinny, zříditi na území bývalého Rakouska generální representace, podržely své hlavní sídlo ve svém státě a nebyly povinny, krýti prémiové reservy hodnotami tuzemskými (rakouskými), jako jiné cizozemské pojišťovací společnosti. Odvolací soud odmítl tyto námitky jako nepřípustné novoty a žalovaná tomu neodporuje. Než, i kdyby bylo hleděno k oněm námitkám, nezískala by tím žalovaná ničeho, neboť nebylo by lze přiznati jim významu. Plynulo by z nich toliko, že uherské pojišťovací společnosti požívaly určitých výhod a byly do jisté míry postaveny na roveň tuzemským pojišťovacím společnostem. O těch však platí ve zvýšené míře to, co o cizozemských společnostech pojišťovacích. Jak kryla žalovaná společnost tuzemské pojistky, jest její vnitřní záležitostí a nemůže se dotýkati práv tuzemských pojištěnců. Konečně lze připustiti, že žalovaná, vyplativši žalobci dřívější pojistku 10000 K v prosinci 1921 v korunách československých, nechtěla tím obecně a pro všechnu budoucnost projeviti svou vůli, že bude (všem) příslušníkům Československé republiky vypláceti dospívající pojištěné sumy v měně československé, ale tím není vyvrácena správnost předpokladu odvolacího soudu, že v poměru k žalobci nasvědčuje ona skutečnost tomu, že žalovaná po měnové rozluce chtěla, aby na místo pojištěných korun rakousko-uherských nastoupily koruny československé.

Citace:

č. 4344. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 578-580.