NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Čís. 4765.

Úředníci obecního důchodu (v Čechách) nejsou oprávněni samostatně, bez vědomí a bez zvláštního zmocnění obce konati platy jiným osobám, než na které zni daný jim poukaz. Obci (státu) není všeobecně uložena povinnost, ručiti za škody způsobené zřízenci v úřední jich činnosti. Za porušení smluvního závazku zřízenci ručí obec dle §u 1313 a) a 1315 obč. zák. K pojmu zdatnosti. Pouhé nedopatření, jednou se přihodivší, nezakládá ještě nutné nezdatnosti.
(Rozh. ze dne 3. března 1925, Rv I 1930/24.)
Firma G. byla pověřena žalovanou obcí provedením staveb a ucházela se u žalující firmy o rozšíření úvěru, jež jí bylo slíbeno pod podmínkou, že poukáže žalovanou obec, by všechny platy, které by jí za ony práce příslušely, konala přímo žalující firmě. Vzhledem k tomu obrátil se společník firmy G. na vrchního oficiála městského důchodu žalované obce K-a a požádal ho, by peníze, jež budou poukázány firmě G., vyplatil žalující firmě a by ji o tom zpravil. Vrchní oficiál K. projevil k tomu ochotu a odeslal žalobkyni dopis ze dne 7. května 1921, jenž byl opatřen razítkem důchodenského úřadu žalované obce a podpisy obou jeho úředníků К-a a M-а, neměl však žádného jednacího čísla. Žalobkyně poskytla firmě G. další úvěr, načež byly platy pro firmu G. poukazovány žalobkyni, omylem však poukázány dva platy, 11000 KČ a 4000 Kč přímo firmě G. Žaloba, domáhající se na žalované obci zaplacení 11000 Kč a 4000 Kč byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Ze zjištěných okolností dovozuje procesní soud, že jsou zde sice formálně všecky náležitosti poukazu ve smyslu §u 1400 a násl. obč. zák., že však přes to žalovaná obec z poukazu není zavázána, poněvadž přijetí poukazu stalo se jen úředníky důchodu, nikoliv však obecní radou v základě zvláštního usnesení a ježto ani prohlášení ze dne 7. května 1921 k takovému usnesení nepoukazuje a není mimo to opatřeno ani razítkem obce ani podpisem starosty nebo jeho náměstka, takže nemůže bytí považováno za závazný projev žalované obce. Odvolací soud má naproti tomu za to, že k poukazu nedošlo ani formálně, poněvadž nebyla splněna podmínka poslední věty v §u 1400 obč. zák., aby totiž poukázaný dlužník (obec) prohlásila žalující bance jako příjemkyni poukazu, že poukaz přijímá, neboť dopis ze dne 7. května 1921 oznamuje pouze, že firma G. (poukazatel) dává poukaz, by peníze pro ni určené byly placeny na její účet к rukám žalující banky, o tom však že obec tento poukaz přijala, není v dopise zmínky. Dovolací soud nesdílí tohoto názoru, neboť kdyby bylo možno onen dopis pokládati za projev obce jako takové, stačilo by ono prohlášení, neboť nebylo by rozumného důvodu, by si je bylo možno vykládati jinak, než jako přijetí poukazu, když v dopise ani přímo, ani nepřímo není vyjádřeno, že se odesílatelka nemíní zachovati dle jeho obsahu. Leč přes to má i dovolací soud za to, že ku přijetí poukazu žalovanou obcí nedošlo, poněvadž projev v onom dopise nelze pokládati za prohlášení obce, ježto nebylo učiněno jejími representanty (§ 13, 51, 52, 55 obec. zřízení pro Čechy). Obor působnosti úředníků městského důchodu nepřipouští, by tito úředníci vydávali jménem obce závazná pro ni prohlášení. Jejich úlohou jest, by vykonávali příkazy městské rady, zejména konali platy za obec dle daných jim poukazů. Samostatně, bez vědomí a bez zvláštního zmocnění representantů obce nemohou proto ani konati platy jiným osobám, než na které zní daný jim poukaz. Záleželo-li tedy firmě G. i žalobkyni na tom, aby byl poukaz uskutečněn, a pro obec právně závazný, měly se obrátiti přímo na representanty obce. Žalobkyni musilo býti ostatně ihned nápadno, že sdělení ze dne 7. května 1921 není podepsáno starostou nebo jeho náměstkem, a měla proto učiniti včas vhodné opatření. Na souhlas obce nelze však usuzovati ani z výplaty 25000 Kč přímo žalobkyni, vždyť od obce nedostalo se žalobkyni jak svrchu dolíčeno žádného prohlášení, že převzala závazek, konati veškeré platy pro firmu G. určené přímo jí, žalobkyni, representantům obce: nebylo ničeho známo o úmluvě mezi úředníky důchodu a firmou G. a nemohl tudíž starosta při podpisu platebního poukazu ze dne 3. června 1921, který ostatně zněl na firmu G. a nikoli na žalobkyni jako oprávněnou, jednati ve smyslu oné úmluvy. Prvý důvod žalobní není tudíž opodstatněn. Pokud jde o ručení obce za jednání úředníků městského důchodu, jež bylo nepochybně překročením jich úředního oprávnění, nutno předeslati, že není všeobecného zákonného předpisu, jenž by stanovil, že za škody, jež způsobili stranám svým úřadováním veřejní úředníci neb jiní veřejní orgánové, ručí dotyčné právní ústrojí (stát, obec). Jest ovšem řada zvláštních zákonů, které stanoví takové ručení, na příklad zákon ze dne 12. července 1872, čís. 112 ř. zák., § 37 obec. zřízení pro Čechy, avšak právě z toho nutno souditi, že všeobecné povinnosti k náhradě škody, způsobené zřízenci, ani pro stát, ani pro obec není. Naproti tomu nelze vyloučiti ručení těchto právních podmětů, pokud by šlo o porušení nebo splnění smluvního závazku. Ani tato zásada není sice nikde přímo vyslovena, ale podává se z §u 26 obč. zák. (slova »gleiche Rechte«) а 337 obč. zák. Ručení to bylo by tedy posuzovati dle ustanovení §u 1313 a) a §u 1315 obč. zák. Leč v tomto případě nelze dovoditi závazek žalované obce k náhradě škody ani z těchto zákonných předpisů. Nevstoupila-li obec, jak svrchu bylo vyloženo, se žalobkyni ve smluvní závazek, nemůže býti řeči ani o tom, že ke splnění tohoto neexistujícího závazku použila třetích osob a nemůže býti proto činěna zodpovědnou za jednání těchto osob, jež ze žádného jejího závazku nevyplynulo (§ 1313 a). Ale ani z ustanovení §u 1315 obč. zák. nelze ručení žalované obce za počin úředníků důchodu vyvoditi. Dle tohoto zákonného předpisu ručí ten, kdo použije k obstarání svých záležitostí buď osoby nezdatné neb osoby, o níž ví, že jest nebezpečnou, za škodu, kterou osoba ta vzhledem k uvedeným vlastnostem třetím osobám způsobila. V tomto případě šlo by jen o otázku, zda lze úředníky městského důchodu K-a a M-а pokládati za nezdatné a zda byla škoda, způsobená žalobkyni výplatou 15000 Kč a 4000 Kč přímo firmě G. zaviněna právě touto nezdatností. Pro pojem nezdatnosti není rozhodným, zda se snad zaměstnanec již jindy nebo vícekráte neosvědčil, stačí dle okolností i ojedinělý případ hrubé nedbalosti. Zdatnost předpokládá nejen způsobilost, nýbrž i vůli, mravní sílu, píli, dokonalou svědomitost a naprostou dbalost. O nedbalém pracovníku nelze říci, že je zdatným, byť i byl ve svém oboru věcně co nejlépe kvalifikován. Naproti tomu může se i svědomitému a dbalému přihoditi nedopatření, které zdatnosti sice ještě nevylučuje, ale nesmí to býti pochybení vědomé. O úřednících důchodu nebylo tvrzeno, že se někdy v úřadě neosvědčili, nebo že byli vůbec nedbalými; jest tedy posouditi, zda z jediného případu pochybení, o něž jde, možno dovozovati, že byli nezdatnými. Ze zjištění obou nižších soudů, jmenovitě také z obsahu prohlášení ze dne 7. května 1921 vychází, že snahou těchto zaměstnanců bylo, by vyšli vstříc potřebám firmy G. jako smluvníka žalované obce a by tím posloužili i zájmům této, při čemž nic tomu nenasvědčuje, že si byli vědomi, že tím mohou ohroziti zájmy žalující firmy, to tím méně, ježto v prohlášení onom oznamují vlastně jen přání firmy G., nikoliv však výslovné přijetí závazku obce, že pemze pro firmu G. určené bude vždy poukazovati jen žalobkyni. Jde tedy o nedopatření, jež zdatnosti úředníků oněch není na újmu. Pak ale není také ručení žalované obce odůvodněno ani v §u 1315 obč. zák. Že konečné ani starostovi žalované obce nelze přičísti zavinění na výplatě oněch dvou splátek, plyne z toho, že, jak zjištěno, starosta nevěděl ani o ujednání úředníků důchodu s firmou G., ani o dopisu ze dne 7. května 1921, pročež právem podepsal poukaz к výplatě firmě G. Ani zanedbání dozoru nelze mu vytýkati, když zmíněný dopis, pokud se týče jeho koncept, nebyl, jak rovněž zjištěno, součástkou úředních spisů.

Citace:

č.4765. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 460-463.