Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní, 74 (1935). Praha: Právnická jednota v Praze, 706 s.
Authors:
= Právník, 74 (1935)
PDF

Z civilních rozhodnutí vrchního soudu v Praze.


Zákaz zcizení, zavazující toliko prvního
vlastníka nemovitosti [prvá věta § 364 c) obč. zák.], lze poznamenati v pozemkové knize na
listě vlastnickém.


Nejde sice o smluvní zákaz zcizení, účinný zápisem do knihy pozemkové proti třetím osobám, podle 2. věty § 364 c) obč. zák. (§ 13 III. dílčí novely), ani podle § 14 III. dílčí novely, ale jde o smluvní zákaz zcizení, zavazující jen nynějšího vlastníka nemovitosti podle 1. věty § 364 c) obč. zák.
Takový zákaz nelze sice ani poznamenati podle § 20 písm. b) knih. zák., protože nejde o založení právních účinků, spojených s knihovní poznámkou podle předpisů c. ř. s. neb knihovního zákona, ale lze jej poznamenati podle § 20 písm. a) knih. zák. Podle § 9 knih. zák. lze i obmezení knihovních práv zapsati do knihy pozemkové, a to vložiti na listě břemen, pokud postihují každého vlastníka nemovitosti, poznamenati na listě vlastnickém, pokud postihují jen nynějšího vlastníka (Bartsch, »Das ö. allg. Grundbuchgesetz«, 4. vyd. str. 24 а 404, rozh. Rv 934/08 z 5. února 1909, Práv. 768/09).
(Usnesení z 9. února 1935 — R IV 118/35.)

K projednání žalob z nekalé soutěže proti
vnucenému správci není příslušný soud exekuční.


Prvý soud odůvodnil správně nepoužitelnost § 17 ex. ř. na tento spor, proto, že spor vznikl sice za exekučního řízení, ale ne z něho. Stěžovatelova námitka, že kdyby nebylo vnucené správy, nebyl by on vnuceným správcem a nemohl by jako takový býti žalován, nevyvrací nijak správností názoru prvého soudu, že spor pro nekalou soutěž proti vnucenému správci nevznikl z exekučního řízení. Pokud důvod žaloby byl způsoben některou skutečností exekučního řízení, nezáleží ovšem na tom, o který právní důvod se žaloba opírá, jak tvrdí stěžovatel poukazuje na Sb. n. s. 12930, ale v souzeném případě nejde o důvod způsobený některou skutečností exekučního řízení. To, že se vede vnucená správa a že žalovaný je vnuceným správcem, není takovým důvodem, tím méně jest jí (zde ovšem sporné) jednání nekalé soutěže, spáchané vnuceným správcem.
Výpočet žalob ve smyslu § 17 ex. ř. v Neumannově komentáři k exekučnímu řádu není sice rozhodující ani taxativní, ale jistě poučný pro výklad § 17 ex. ř., zvláště pro srovnání žalob tam jmenovaných s touto žalobou, třebas žaloba tohoto druhu není, případně ani nemohla býti tam kvalifikována.
Vývody stěžovatelovy o poměru § 17 ex. ř. a ustanovení zákona o pracovních soudech o příslušnosti soudní nemají s touto věcí nic společného, rovněž ne jeho vývody o stejné ratio legis při ustanovení zákona o pracovních soudech o příslušnosti soudní a § 21 zákona proti nekalé soutěži. Netřeba se jimi zabývati už z toho důvodu, že spor proti vnucenému správci pro jeho jednání nekalé soutěže není, jak už shora vylíčeno, žádný spor vzniklý z exekučního řízení (poukazuje se ostatně na Skálu str. 255 a Hamanna str. 91).
Povaha žalovaného jako vnuceného správce, jenž není zástupcem dlužníka ani věřitele, nýbrž orgánem úředním, je v tomto sporu nerozhodna. Proviniti se proti zákonu o nekalé soutěži může zásadně každá osoba (Skála str. 11, 36, Hamann str. 5, 13, 27, 59), tedy i stát, úřední orgán a pod. (Rosenthal str. 15, 57, 143).
Konečně i zásady lex posterior derogat priori použil zde správně prvý soud, zvláště když § 17 ex. ř. i § 21 zákona proti nekalé soutěži jsou ustanovení speciální, ale § 21 tohoto zákona vůči § 17 onoho zákona považovati jest za ustanovení ještě speciálnější.
(Usnesení z 9. února 1935 — R IV 117/35.)

Nároky advokáta ze zastupování klienta
v různých právních věcech netvoří jednotnou pohledávku ve smyslu druhé věty § 55 j. n., leda by obstarávání věcí těch bylo na advokáta přeneseno jediným příkazem.


Rekurent se mylně domnívá, že při nárocích advokátových je právním jejich důvodem nepřetržitá činnost advokáta z příkazu mandanta podniknutá, třebas se týkala různých záležitostí, v určitém časovém úseku postupně k zastupování mu svěřených. Právní jednání, kterým klient advokátovi svěří své zastoupení v nějaké právní věci, jest smlouvou o dílo (viz Vážný 11209) a tato smlouva jest právním důvodem, na jehož základě advokátovi vůči klientovi vznikne nárok na odměnu. Jde-li o zastoupení v různých právních věcech, bude tu zpravidla, jak jest na bíle dni, více samostatných smluv o dílo a proto též více samostatných nároků, leda by obstarávání věcí těch bylo na advokáta přeneseno jediným příkazem.
V takovém případě by tu právě byla toliko jedna smlouva a tedy týž právní i skutkový základ, takže by advokátovy nároky na odměnu ze všech oněch věcí musily býti sčítány a činily by jednotnou pohledávku (§ 55 první věta j. n.).
Že mu byly věci, o které běží, odevzdány jediným příkazem, žalobce netvrdí a poněvadž neprokázal, že samostatné nároky ty, n. př. uznáním celkové zúčtované částky, nabyly dodatečně povahy jednotné pohledávky, je zřejmé, že se na ně předpis § 55 j. n. o sčítání více nároků nevztahuje.
Na vylíčeném stavu věci nic nemění skutečnost, že si žalobce vyžádal zálohu 2000 Kč, která mu také byla vyplacena, neboť tím ještě nemohly jednotlivé smlouvy o dílo, mezi stranami sjednané, pozbýti své samostatnosti; rovněž nemohl účinek ten nastati vyúčtováním žalobcovy činnosti pro žalovaného za celou sem spadající dobu.
Jak by se věc měla s odměnou lékaře, který někoho po určitý čas léčil na různé choroby, není třeba uvažovati, ale podotýká se, že ani zde by nebylo důvodu pro jiné posuzování sporné otázky.
(Usnesení ze 26. srpna 1935 — R VII 136/35.) Dr. Zavřel.
Citace:
Z civilních rozhodnutí vrchního soudu v Praze. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1935, svazek/ročník 74, číslo/sešit 74/1935, s. 638-640.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).