Čís. 16057.

Nepřípustnost dovolacího rekursu do rozhodnutí rekursního soudu, jehož předmětem jest, zda má býti podle § 20 vlád. nař. č. 115/1931 Sb. z. a n. základem pro úpravu zvláštní odměny správce konkursní podstaty sazba úhrnných odměn A, připojená k řečenému vlád. nařízení, či zda má býti odměna upravena podle § 22, odst. 2, uved. vlád. nařízení na základě jednotlivých položek. Nezáleží na tom, jde-li o číselnou úpravu zvláštní odměny, anebo o usnesení rozhodující vůbec o této odměně (o tom, podle jaké základny má býti výše odměny určena).
(Rozh. ze dne 28. dubna 1937, R I 460/37.)
Konkursní komisař rozhodl usnesením ze dne 19. prosince 1936, že základem pro vyměření odměny správce konkursní podstaty za správu úpadcových nemovitostí má býti sazba podle § 20 vlád. nař. č. 115/1931 Sb. z. a n. Rekursní soud k rekursu věřitelky M. banky v B. zrušil napadené usnesení. Důvody: Dojde-li k zpeněžení zvláštní podstaty, přísluší správci konkursní podstaty za součinnost při zpeněžení podle § 22, odst. 2, vlád. nař. č. 115/1931 Sb. z. a n. odměna zvláštní, kterou určí soud exekuční (§ 127, odst. 4, a § 50, odst. 3, konk. ř.). Kromě této zvláštní odměny přísluší však správci konkursní podstaty ještě úhrnná odměna podle § 80, odst. 2, konk. ř. a §§ 19 a násl. řeč. vlád. nař. Do základu pro výměru této úhrnné odměny (§ 20, odst. 1, uved. vlád. nař.) nelze započítati celý výtěžek zvláštní podstaty, poněvadž by se takto správci dostávalo dvojí odměny za tutéž činnost, nýbrž jen možný přebytek výtěžku zbývajícího po uspokojení všech oddělných věřitelů (hyperocha), který spadá do společné podstaty (§ 51, odst. 2, konk. ř.). (Srv. posudek nejv. soudu ze dne 22. května 1933, Pres 409/33, otištěný v č. 6 Věst. min. sprav. z roku 1933.)
Nejvyšší soud odmítl dovolací rekurs správce konkursní podstaty.
Důvody:
Předmětem rekursního soudu nebyla otázka, zda je zvláštní odměna správce konkursní podstaty, příslušící mu podle § 22, odst. 2, vlád. nař. č. 115/1931 Sb. z. a n., pohledávkou za podstatou společnou či za podstatou zvláštní, nýbrž jen otázka, zdali má býti podle § 20 téhož vlád. nařízení základem pro úpravu této zvláštní odměny sazba úhrnných odměn A, připojená k řečenému vládnímu nařízení, či zda odměna má býti upravena podle jeho § 22, odst. 2, na základě jednotlivých položek »za vedení sporů a exekucí, za součinnost pří zpeněžení zvláštní podstaty a za práce konané v řízení správním«. Nejde tedy o rozhodnutí o pohledávkách ve smyslu § 50, odst. 3, konk. ř. č. 64/1931 Sb. z. a n., proti němuž by zásadně nebyl vyloučen dovolací rekurs podle § 192, odst. 2, konk. ř., nýbrž jde o dovolací rekurs proti usnesení vrchního soudu jako soudu rekursního o nárocích správce konkursní podstaty na odměnu, kteréžto rozhodnutí jest podle § 127, odst. 2, druhé věty, konkursního řádu konečné. Takový dovolací rekurs jest nepřípustný, a to nejen tehdy, když napadené usnesení upravuje číselně výši zvláštní odměny, ale i tehdy, když vůbec rozhoduje o odměně správce konkursní podstaty, tudíž i tenkráte, když rozhoduje o tom, podle jaké základny má výše odměny býti určena.

Citace:

č. 16057. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 567-568.