Čís. 15200.
Zaměstnanec státu, jemuž byla při zrušení služebního poměru poskytnuta výpomoc ve výši jeho prémiové reservy proto, že výslovně prohlásil, že nikdy nevstoupí do zaměstnání podléhajícího pensijní povinnosti, jest povinen tuto výpomoc vrátiti, jestliže nedodržel této podmínky
34* a stát byl proto nucen jeho prémiovou reservu podle § 114 zák. čís. 26/29 Sb. z. a n. přenésti na nového nositele pojištění (Všeobecný pensijní ústav).
(Rozh. ze dne 14. května 1936, Rv II 833/34.)
Žalující stát přednesl, že vyplatil žalovanému, bývalému zaměstnanci státních podniků, při jeho odchodu ze služby zažalovanou částku jako náhradu za prémiové reservy, když žalovaný před tím prohlásil, že nevstoupí nikdy do zaměstnání, v němž by podléhal povinnému pensijnímu pojištění. Tomu slibu nedostál, stal se advokátním koncipientem, žalující stát v důsledku toho musil převésti jeho prémiové reservy na příslušný Všebecný pensijní ústav. Žalobě na vrácení vyplacené náhrady za prémiové reservy bylo vyhověno soudy všech tří stolic, nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalovaný ve své žádosti ze dne 16. prosince 1929 prosil o poskytnutí odbytného na odchodnou ve formě vrácení prémiové reservy a jak v této žádosti, tak v dopise ze dne 23. prosince 1929 prohlásil, že nikdy nevstoupí do žádného pensijně pojistného zaměstnání. Výnosem ministerstva ze dne 9. ledna 1930 byla žalovanému povolena výpomoc v částce 6090 Kč jako náhrada za prémiové reservy, při čemž bylo výslovně podotčeno, že mu prémiové reservy podle platných předpisů nemohou býti vráceny. Částka 6090 Kč byla pak žalovanémiu vyplacena a jím přijata. Žalovaný podle předpisů o služebními poměru zaměstnanců podniku státní lesy a statky neměl při vystoupení ze služeb nároku na výpomoc nebo odbytné a ministerstvo muselo si býti vědomo toho, že v případě vstoupení žalovaného do zaměstnání podléhajícího pojistné povinnosti musí pensijní reservu převésti na nositele této povinnosti. Poskytlo-li tedy ministerstvo žalovanému dobrovolně výpomoc ve výši prémiové reservy podotknuvši, že žalovaný na tuto reservu nemá nárok a že mu prémiové reservy nemohou býti vráceny, a předcházelo-li tomuto úkonu liberality výslovné prohlášení žalovaného, že nikdy nevstoupí do zaměstnání podléhajícího pensijní povinnosti, je na bíledni, že by ministerstvo bez tohoto prohlášení nebylo žalovanému nikdy poskytlo výpomoc, ježto by tími vzešla státní pokladně škoda, a že učinilo tak jen v důvěře v příslib žalovaného. Podle zásady poctivosti a víry (§ 914 obč. zák.) jest tudíž opodstatněn závěr, že mezi stranami tato pohnutka výplaty byla učiněna podmínkou a že zvláště i žalovaný, přijav mu vyplacenou částku, tuto podmínku přijal (§ 863 obč. zák.). Podle § 901 obč. zák. jest posuzovati takto vyjádřenou pohnutku jako každou jinou výminku. Ježto však žalovaný vstoupil do zaměstnání pensijnímu pojištění podrobenému a jest od 1. června 1930 pensijně pojištěn, žádala úřadovna Všeobecného pensijního ústavu podle § 114 zákona čís. 26/29 o vydání převodní částky a příslušný státní podnik musil dne 30. listopadu 1932 úřadovně Všeobecného pensijního ústavu zaplatiti částku 6985 Kč 05 h. Žalovaný, porušiv závazek jím převzatý, zmařil svrchu uvedenou výminku a jest tedy povinen vyplacenou mu částku 6090 Kč vrátiti žalobci (§ 1435 obč. zák.).