NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Čís. 14372.

Zvyklost vypláceti novoročné může se utvořiti i tehdy, když bylo podle kolektivní smlouvy stanovení jeho přenecháno zaměstnavateli.
(Rozh. ze dne 11. května 1935, Rv II 78/35.)
Srov. rozhodnutí č. 10661.
Žalobce domáhal se na žalované výplaty novoročného za rok. 1932, 1933 a částečně za rok 1934. Procesní soud, vycházeje, z názoru, že usnesení dozorčí rady, jímž byla žalobci zastavena výplata novoročného, se stalo; až na konec roku 1932, přisoudil žalobci novoročné za rok 1932, jinak žalobci žalobu zamítl. Odvolací soud k odvolání obou stran žalobu na výplatu novoročného zamítl vůbec. Důvody: Podle kolektivní smlouvy bylo stanovení novoročného ponecháno šéfovi, a to podle samého pojmu »novoročné« až ke konci roku. Svým pojmem rovná se pojmu »remunerace«, není části platu a nemůže býti pochyby, že jeho stanovení vůbec, a zejména co do výše může býtí učiněno šéfem až na konci roku dle prosperity závodu a nikoliv dříve. Proto muselo býti ponecháno na vůli žalované, aby se i v tomto případě až na konec roku 1932 rozhodla, zda a v jaké výši toto novoročné žalobci přizná, neboť smluvně na ně žalobce nárok neměl. Oznámila-li však žalovaná strana koncem roku 1932 žalobci, že se mu remunerace nadále nepřiznává, jest v tom zahrnut i právě končící rok (1932), a nevyvodil-li žalobce z toho důsledky a zůstal i nadále ve službách žalované, nemůže se o jeho oprávnění ani po této stránce jednati, a nepřísluší mu novoročné nejen za delší dobu, nýbrž ani za rok 1932. Jinak by se ovšem měla věc, kdyby žalobci nebylo sděleno, že se mu nadále novoročné nepřiznává. Pak by ovšem nastal případ, řešený v rozh. čís. 10661 sb. n. s. Dodati jest, že remunerace se udílí podle výsledku hospodaření a podle konečné bilance za uplynulý rok, ale i v případě že se vyplácela v předešlých letech pravidelně, a to po dobu tří let, nelze pustiti se zřetele, že rozhodující jest prosperita závodu a že nelze ji uznati nadále v případech, kdy závod je pasivní a pracuje v pasivitě, jak jest tomu v tomto případě. V takovém případě nelze ani dle dosavadních zvyklostí pravidelně vyplácenou remuneraci nadále uznati, neboť nastává dokonce nebezpečí trestního stíhání zaměstnavatele ve smyslu § 486 tr. z. Proto nerozhoduje tu vůbec, že žalobce nesouhlasil se zastavením výplaty novoročného, i kdyby tento nesouhlas byl žalované oznámen.
Nejvyšší soud uznal podle žaloby.
Důvody:
Nejvyšší soud vyslovil v rozhodnutí č. 10661 sb. n. s., že nárok na periodickou remuneraci — za níž nutno pokládati i novoročné — může býti založen a) buď smluvním ujednáním, nebo b) obchodní zvyklostí v místě, kde jest zaměstnavatelův závod, anebo c) může býti podle okolností založen i tím, že zaměstnavatel vyplácí ve svém podniku remuneraci po delší dobu pravidelně, třebas dobrovolně, a ne ve stejné výši. Soud pracovní zjistil, že dovolateli bylo novoročné vypláceno žalovanou po 4 po sobě jdoucí období, vždy ve výši měsíčního platu a zjistil také, že výplata novoročného faktorům jest v živnosti knihtiskařské obvyklou. Toto zjištění nebylo žalovanou v odvolání vůbec napadeno. Podle zásad v rozhodnutí č. 10661 sb. n. s. shora pod b) a c) dotčených, vznikl dovolateli těmito způsoby nárok na placení novoročného. Tomu nevadilo, že podle kolektivní smlouvy ponecháno bylo stanovení novoročného chefovi, ježto nebylo tím vyloučeno, by se později v závodě vytvořila zvyklost, že se novoročné platilo. Jde tedy jen o to, zda se dovolatel zřekl novoročného, a zda stalo se tak takovými činy dovolatelovými, z nichž na tuto vůli stran lze bezpečně usouditi. Jednatelé žalované společnosti usnesli se koncem roku 1932, že dovolateli nebude vyplaceno novoročné ani za rok 1932, ani budoucně. Usnesení to bylo provedeno a bylo sděleno dovolateli účetním K. Dovolatel se proti srážce ohražoval jak vůči účetnímu K., tak technickému správcovi D., nikoli však vůči jednateli V., a pracoval dále v podniku žalované. Tyto poslední dvě okolnosti — setrvání v práci a nepřednesení námitek jednateli — neopodstatňují ještě závěr, že dovolatel zřekl se novoročného vážně a svobodně (§ 863 a 869 obč. zák.), ano šlo o zaměstnance hospodářsky na žalované závislého, jenž se mohl důvodně obávati, že by byl jinak ze zaměstnání propuštěn a vydán případně nebezpečí nezaměstnanosti. Neběží tedy tu o konkludentní čin takového rázu, jak jej předpokládá § 863 obč. zák., by totiž podle všech okolností nebylo důvodné příčiny, by se pochybovalo o vůli žalobcově zříci se příslušejících mu nároků. Při tom nelze činiti rozdílu mezi novoročným v době sdělení usnesení již splatným a budoucně splatným, ježto důvody pro případné mlčení dovolatele vůči jednatelům žalované byly u obou částí stejné.

Citace:

Čís. 14372. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 413-415.