NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 2155.

Padělání peněz a cenných papírů (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 269 sb. z. a n.).
Zločinu ve smyslu §u 6 zákona se dopouští, kdo úmyslně neoznámí zločin padělání peněz (spolupůsobení při něm), uvedený v §u 1 zákona, nikoliv též jiné zločiny, uvedené v §§ech 2 až 5 zákona.
Trestní sankci §u 1 zákona podléhá nejen dokonané padělání peněz a spolupůsobení při něm v jakékoliv formě spoluviny a pomáhání, nýbrž i pokus takových činů podle §u 8 tr. zák. a nedokonané svádění k nim podle §u 9 tr. zák., toto za předpokladu, že návod týkal se individuelně určitého činu a individuelně určité osoby.
(Rozh. ze dne 26. října 1925, Zm I 100/52.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Litoměřicích ze dne 20. října 1924, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem podle §u 6 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 269 sb. z. a n., mimo jiné z těchto důvodů:
Po věcné stránce (čís. 9 a) §u 281 tr. ř.) namítá stěžovatel, že skutkové předpoklady rozsudku nestačí k skutkové podstatě zločinu podle §u 6 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 269 sb. z. a n. proto, že prý trestní sankci §u 6 tohoto zákona podléhá jen ten, kdo úmyslně neoznámí úřadu (ačkoliv tak mohl učiniti, aniž ohrozil sebe neb osoby jemu blízké) delikty, naznačené v §u 1 zákona, totiž skutečné padělání peněz nebo spolupůsobení několika osob při padělání peněz nebo jich udávání. Zmateční stížnost má za to, že podle obsahu spisů věděl obžalovaný pouze o tom, že několik osob zamýšlí se sdružiti ke společnému provádění trestných činů v §u 1 zákona zakázaných a že zahájili získávání členů k utvoření komplotu, k tomu účelu směřujícího. Že tato přípravná jednání dospěla dále, k trestnému pokusu, obžalovanému prý známo nebylo, a nebyl povinen po tom pátrati. Poněvadž pod trestní sankci §u 6 nespadá ani úmyslné neoznámení přípravných jednání, trestných podle §u 5, lze prý tím méně pod ni podřaďovati neoznámení pouhého komplotu neb úmyslu jej utvořiti.
Se zmateční stížností nelze souhlasiti. Jest správným, že trest §u 6 postihuje jen toho, kdo úmyslně úřadu neoznámí zločin padělání peněz, pokud se týče spolupůsobení při něm, uvedené v §u 1 zákona, nikoliv také jiné zločiny, uvedené v §§ech 2 až 5. Ale zmateční stížnost přehlíží, že trestní sankci §u 1 podléhá nejen dokonané padělání peněz, pokud se týče spolupůsobení při něm (v jakékoliv formě spoluviny a pomáhání), nýbrž i pokus takových činů podle §u 8 tr. zák. a nedokonané svádění k nim podle §u 9 tr. zák. Jsouť pokus i nedokonané svádění podle zákona samostatné, všeobecné formy trestné činnosti, podrobené zásadně týmž trestům, jako dokonaná činnost přímého pachatele, nedokonané svádění ovšem za předpokladu, že bylo naváděno k činu individuálně určitému a že směřovalo k osobám individuálně určitým. V projednávaném případě zjišťuje rozsudek na základě doznání obžalovaného, že к němu přišli v roce 1923 do bytu tři muži, A., K. a třetí neznámého jména, že jeden z nich mu řekl, by převzal objednávku tiskařskou, že se však s nimi nedal do jednání, poněvadž se mu věc zdála podezřelou; že po několika dnech přišel zase K. a sdělil, že mají stroj, že s ním však neumějí zacházeli, by jim to obžalovaný ukázal; že později mu řekl T. (další člen komplotu), že by si mohl zhotoviti padělané peníze, že by mu opatřil peněžníka, který by padělky uvedl do oběhu; a dále na základě seznání spoluobžalovaného R-a, že mu řekl stěžovatel, který se vydával za bankovního úředníka, s nímž se měl obžalovaný jako sjednaný litograf sejíti: »Vy jste tedy ten pán, a chce-li vaše banka převzíti bankovky, musíte mi bezpodmínečně říci šifrový klíč čísel a sérií« a konečně na základě seznání svědka Antonína T., že byl u obžalovaného poprvé v létě 1923 a ,že mu řekl, že několik osob má úmysl vyráběti padělané 20 Kč, chce-li jim při tom pomáhati jako litograf, že to však tenkráte i později odmítl, poněvadž o takových manipulacích nechtěl ničeho věděti; a dospěl na tomto základě k formálně bezvadnému přesvědčení, že obžalovanému bylo známo, že několik osob (A., K., T.) má úmysl padělati státovky, a, že se pokoušeli zjednati jednak litografa k výrobě papírových peněz, jednak osoby, které by padělané peníze udávaly. Tato činnost, svádění (obžalovaného H.), tedy individuální určité osoby k padělání československých státovek (dvacetikorunových), tedy k činu individuálně určitému, spadá podle toho, co bylo dříve řečeno, nepochybně pod trestní sankci §u 9 tr. zák. a §u 1 zákona ze dne 22. května 1919, čís. 269 sb. z. a n. Úmyslně neoznámení této činnosti — o níž obžalovaný měl podle rozsudečných zjištění vědomost — úřadu, podřadil tudíž prvý soud právem pod ustanovení §u 6 zákona. Poněvadž v tomto případě jest zjištěno na straně obžalovaného vice, než vědomost o pouhém úmyslu několika osob, padělati státovky, totiž vědomost o tom, že určitá osoba byla sváděna k padělání 20 Kč bankovek, tedy k činu trestnému podle §u 9 tr. zák. a §u 1 zákona čís. 269/19, odpovídá odsuzující výrok správnému použití zákona.

Citace:

č. 2155. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 615-617.