Investitura.

Církevní investitura jest uvedení osob pro církevní úřady a obročí jmenovaných v duchovní oprávnění s nimi spojená.
Dle platného práva investitura přísluší církevním představeným, kdežto uvedení v důchody spojené s úřady a obročími předsebeře státní správa kultu za spolupůsobení biskupů a farních obcí a pokud dotyčné úřady (a obročí podléhají soukromému patronátu, též za spolupůsobení tohoto § 7 zák. ze dne 7. května 1874, č. 50 ř. z.). Státní správě kultu jest vyhraženo právo ohledně všech samostatných světských obročí správců duchovních, pak ohledně všech církevních úřadů na veřejný fond odkázaných nebo zeměpanskému jmenování (presentaci) vyhražených spolupůsobiti při uvedení v požitky s těmito úřady spojené. Podle těchto předpisů náleží netoliko vlastní kanonická investitura, nýbrž i posud obvyklá tak zvaná duchovní instalace mezi úkony ryze církevní. Způsob spolupůsobení
biskupů jakož i farních obcí a patronů se upraví »po slyšení biskupů« cestou nařizovací, poněvadž ve všech případech, kde státní úřady mají vydati nařízení nebo učiniti nějaké opatření, musí pro ně býti rozhodnými stávající zákony a nemohou tudíž býti závislými od souhlasu nebo nesouhlasu osob třetích (viz motivy k cit. zák.).

Citace:

č. 8581. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 713-714.