NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 2

Čís. 9194.

Ochrana nájemců.
Pod předpis § 20 (2) zák. spadá i případ, dá-li si pronajímatel za- platiti novým nájemníkem dluh dřívějšího nájemníka za to, že pronajímá místnost, ač nový nájemník za dluh neručil.
(Rozh. ze dne 20. září 1929, Rv I 337/29.)
Žalobci byl manželem žalované pronajat byt proti tomu, že zaplatil 28500 Kč na vyrovnání dlužné činže předešlého nájemníka K-a. Žalobě o vrácení 28500 Kč bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Hlavní váhu klade dovolatelka na důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 503 čís. 4 c. ř. s., jejž provádí v podstatě v ten rozum, že není zakázanou úplatou podle § 20 (2) zák. o ochr. náj., dá-li si pronajímatel zaplatiti od nového nájemníka pohledávku, kterou měl za dřívějším nájemníkem a která mu byla již právoplatně přisouzena. V takovém případě jde prý jen o právní jednání podle § 1422 obč. zák. a o použití práva v zákonných mezích podle § 1305 obč. zák. Ale dovolání není opodstatněno. Skutkový děj jest nesporný. Sama žalovaná přednesla v první stolici, že její již zesnulý manžel jako pronajímatel dal v lednu 1924 prohlásiti svým právním zástupcem žalobci, že jest ochoten pronajati mu místnost, zaplatí-li mu — mimo jiné a mimo nájemné — směnečný dluh předcházejícího nájemníka (který byl tehdy nezvěstný), že žalobce na podmínky ty přistoupil, jednal s pronajímatelem o slevu a zaplatil pro něho na směnečný dluh dřívějšího nájemníka (31593 Kč) dohodnutou částku 28500 Kč. Teprve pak byla sepsána nájemní smlouva se žalobcem ze dne 31. ledna 1924, kterouž vstoupil do nájemní smlouvy dřívějšího nájemníka. Nesporno jest také, že žalobce neměl ani zákonné, ani smluvní povinnosti zaplatiti dluh předešlého nájemníka. Toto právní jednání bylo podle § 20 (2) tehdy platného zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 85 sb. z. a n. (i podle všech dalších zákonů o ochraně nájemníků) zapovězeno, takže jest žalobce podle § 20 (2) téhož zákona oprávněn požadovati úplatu zpět i se zákonnými úroky, pokud nejsou ještě promlčeny. Zákon totiž zapovídá veškerá právní jednání, jimiž si pronajímatel dává mimo nájemné poskytovati něco za to, že pronajímá místnost (§ 30 cit. zák.). To se v tomto případě stalo a nezáleží na tom, že pronajímatel měl za dřívějším nájemníkem vykonatelnou pohledávku, nýbrž jen na tom záleží, že uchazeč o místnost, chtěl-li ji najati, musil zaplatiti pronajímateli mimo nájemné také cizí dluh, za nějž neručil. Zákon nikde neužívá slova »odstupné« nebo »výkupné« a pod. a proto nezáleží na výrazu, nýbrž na podstatě věci, zda musilo býti dáno něco za to, že byla místnost pronajata. Jest lhostejno, že právní jednání neuzavřela nynější žalovaná, nýbrž její manžel a že žalobce na manželovi až do jeho úmrtí vrácení úplaty nežádal. Vyplacením zakázané úplaty vznikl žalobci právní nárok na vrácení a pronajímateli právní závazek úplatu vrátiti a to až do pro- mlčení (§ 20 (3) zák. o ochr. náj.). Tento závazek přešel podle §§ 548 a 801 obč. zák. na žalovanou jako dědičku bezvýjimečně se přihlásivší, které pozůstalost byla odevzdána.

Citace:

č. 9194. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 281-283.