NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 2

Č. 12052.

Pozemková reforma (Podk. Rus): * Ustanovení § 10 zák. č. 43/1930 Sb., že úmluvy o pastvě, pokud odporují tomuto zákonu, jsou neplatné, nevztahuje se na dohody o poplatcích za užívání (§ 7 odst. 1 cit. zák.).
(Nález ze dne 1. října 1935 č. 18386/35.)
Věc: Obec V. proti okresnímu úřadu v Berehově o pastevní poplatek.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Okr. úřad v Berehově přiznal výměrem z 20. května 1930 Valentinovi F. a soudruhům z Č. právo společné pastvy na půdě ležící v obvodě obce Č., patřící st-lce, obci V.
V prosinci 1932 vydal starosta obce Č. výměr (bez data), v němž uvedl, že na základě zjištění, že poplatky za užívání pastviny té nebyly stanoveny ve smyslu odst. 1 § 7 zák. z 27. března 1930 č. 43 Sb. dohodou, ustanovuje výši poplatků pastevních podle § 9 zák. č. 43/1930 Sb. Poplatky za výpas dobytka, druhem a počtem ve výměru blíže uvedeného, jenž jest majetkem uživatelů pastvin z obce Č., na pastvině ve výměře 107 kat. jiter (142 m. j.) určen byl ve smyslu odst. 3 § 7 cit. zák. v nejvýše stanovené miře 15 Kč za 1 kat. jitro, v celkové výši 1605 Kč. Z rozhodnutí toho odvolala se st-lka. Nař. rozhodnutím vyhověl žal. úřad jen z části tomuto odvolání a výměr obecního starosty z Č. pozměnil v tom smyslu, že výši předepsaných pastevních poplatků za rok 1932 zvýšil na 2125 Kč. V důvodech uvedl, že přezkoušel námitky odvolání a zjistil, že pastvina obce V., ležící v katastru obce Č., měří ve skutečnosti 135 kat. jiter, tudíž při výši pastevních poplatků vzatých k výpočtu a stanovených přesně podle zákonitých sazeb, stanovených v odst. 3 § 7 zák. č. 43/1930 Sb., bylo nutno celkový předpis pastevních poplatků úměrně zvýšiti. Námitku odvolatelů stran stanovení výše poplatků z pastviny v dohodě s uživateli této, a to na základě učiněné dohody z roku 1926, nebylo možno vžiti v úvahu, jelikož podle § 10 zák. č. 43/1930 Sb. veškeré úmluvy týkající se pastevního období 1930— 1932, pokud odporují tomuto zákonu, jsou neplatné.
O stížnosti uvážil nss toto: — — —
Stížnost namítá, že nař. rozhodnutí je nezákonné, ježto strany se o výši poplatků za pasení dohodly a nebylo proto podle zák. opětně citovaného důvodu, aby poplatky ty byly úřady stanoveny. Žal. úřad se prý mýlí, vyslovil-li, že dohody o výši poplatků za pasení jsou neplatné. Za neplatné prohlašuje zák. v § 10 jen dohody, které se protiví zákonu; dohoda, která o výši poplatků byla uzavřena mezi st-lkou jako majitelkou pastvin a občany z Č., se však zákonu nepříčí. O této námitce uváženo:
Žal. úřad vyslovil, že nemůže se zabývati námitkou odvolání, že výše poplatků byla mezi stranami dojednána dohodou z roku 1926 proto, poněvadž podle § 10 cit. zák. veškeré dohody týkající se pastevního období 1930—1932, pokud odporují tomuto zák., jsou neplatné. Poněvadž šlo jen o poplatky pastevní a stěžující si obec již v odvolání uváděla, že pastevní poplatky byly v roce 1926 ujednány na 8400 Kč a od té doby stále placeny, a v konečné prosbě žádala, aby zrušen byl výměr, jímž starosta výši poplatků stanovil, a nařízeno bylo další placení podle smlouvy, t. j. 8400 Kč, nemůže bytí pochybnosti o tom, že žal. úřad vychází z právního názoru, že se § 10 zák. 43/30 Sb. vztahuje i na dohody o poplatcích za užívání pastvin. Toto právní nazírání je však mylné.
Paragraf 10 cit. zák. zní: Úmluvy o pastve pre pastevné obdobie 1930—1932 sú neplatné, nakol'ko odporují tomuto zákonu. Mluví tedy ustanovení to jen o úmluvách o pastvě, t. j. o způsobu a rozsahu pasení, nikoli o úmluvách o výši poplatků za pasení. Přihlédnouti je i k ustanovení § 7 cit. zák., který jedná o poplatcích za užívání pastvin. V odstavci 1 je stanoveno, že poplatky ty určí se dohodou. V odstavci 2 se praví, že když nedojde k dohodě, platí nejvyšší sazby dále tam uvedené. Paragraf 9 ustanovuje, že mimo případ dohody předepíše a vybere poplatky v § 7 uvedené starosta obce, v jejímž obvodě pastviny jsou.
Z těchto ustanovení se podává, že zákon v první řadě ponechává stranám na vůli, aby se o výši pastevních poplatků dohodly. Dohodnou-li se, není starosta oprávněn vůbec poplatky předpisovali a vybírati. Oprávnění toho nemá zřejmě ani tehdy, jestliže strany se dohodly na poplatcích vyšších, než jaké jako nejvyšší sazby jsou podle § 7 odst. 2 určeny, ježto zák. dohodě stran po té stránce neklade vůbec omezení. Je-li tomu tak, a opak nelze vyvoditi ze žádného ustanovení cit. zák., pak ovšem nelze se dopátrati toho, v čem by dohoda o poplatku za užívání pastvin mohla cit. zák. odporovati, což je daíším důkazem toho, že cit. § 10 se na dohody, týkající se poplatků za pasení, nevztahuje.
Žal. úřad, který má za to, že ustanovení to platí i pro dohody o poplatcích za pasení, je tedy v právním omylu. Pro tento právní omyl opomenul žal. úřad vyšetřiti, zda tvrzení st-lky již v řízení vznesené, že strany se o výši poplatků za pasení dohodly, odpovídá skutečnosti či nikoli. To je však pro otázku zákonitosti nař. rozhodnutí rozhodující, ježto předpis resp. určení poplatků starostou podle § 9 je přípustný jen tehdy, jestli se strany o výši poplatků nedohodly. Zůstala tedy skutková podstata neúplnou a neúplnost ta zaviněna byla mylným názorem právním. Proto bylo nař. rozhodnutí zrušeno podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Č. 12052. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 275-277.