Čís. 1023.

Zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. o zajištění půdy
drobným pachtýřům.
Majetkem církevním, podléhajícím požadovacímu zákonu, jsou též pozemky, z nichž kanovníci dle nadační listiny mají nárok na výtěžek. Lhostejno, zda pozemky mají po té, kdyby se kapitola rozešla, připadnouti zbyvším kanovníkům.
(Rozh. ze dne 19. dubna 1921, R II 135/21.) Soud prvé stolice přiznal drobném pachtýřům požadovací nárok ku pozemkum, jež připsány byly do vlastnictví kapitole a z nichž dle nadační listiny měli kanovníci nárok na užitek a jimž měly po případném rozejití se kapitoly připadnouti do vlastnictví. Rekursní soud nárok zamítl. Důvody: Dle § 1 zákona o zajištění pudy drobným pachtýřům podléhá tomuto zákonu i statek církevní. Církevním statkem jest onen movitý a nemovitý majetek, jenž slouží přímo neb alespoň nepřímo řičením církevním, účelům bohoslužebným, anebo slouží k zvelebování zbožných myšlenek; majetek takový muže vynášeti ovšem také užitky; než i požitky ty slouží zase církevním účelům: pobírá-li tedy duchovní požitky z onoho majetku, pak je pobírá jen proto, aby vykonal ony bohoslužebné
úkony, kterých ten který statek církevní docíliti chce. Vždy zůstane účel, spojený s církevním statkem, věcí hlavní a významu podružného mají prostředky (jednotlivé úkony a osoby, úkony ty vykonávající), jež onomu účelu slouží. I celá řada nadací sleduje týž účel bohoslužebný, slouží přímo nebo nepřímo k zvelebování zbožných myšlenek a, ježto nadace jako právnická osoba sama žádných úkonu k dosažení onoho účelu vykonati nemůže, musí osoba fysická — osoba kněžská — úkony ty vykonávati a za to jest osoba ta odměněna pobíráním požitků, spojených s nadací. Vždy jest i zde docílení nadačního účelu věcí hlavní a duchovní, úřad svůj vykonávající, jest pouhým prostředkem, sloužícím onomu účelu. V našem případě nesleduje však nadace onoho účelu, nýbrž výtěžek nemovitostí, v nadační listině ze dne 14. dubna 1869 poznačených, má dle obsahu listiny té sloužiti lepší subsistenci šesti v K-i bydlících kanovníků, má tedy, jak finanční prokuratura správně udává, sloužiti ku zlepšení hmotného postavení kanovníku; běží tu vlastně o pensijní fond pro takové kanovníky, kteří již nemohou dostáti povinnostem duchovního úřadu; nadační majetek jest tudíž věnován osobám kněžským, jež svůj úřad již zastati nemohou (str. 2 nadační listiny). Kanovníkům, v nadační listině poznačeným, jsou sice uloženy jisté povinnosti, mají totiž každoročně jednu mši sv. sloužiti (Sacrum unum legant); avšak z celého obsahu listiny plyne, že čtení mše není hlavním účelem nadace, nýbrž účelem jejím jest, jak zmíněno, zlepšení hmotných poměrů Vysloužilých kanovníků. Jest pravda, že cit. zákon mluví všeobecně o statku nadačním, aniž by rozeznával jednotlivé účely nadační, avšak nadační statek jest v zákoně na roveň postaven se statkem církevním; ježto však statek církevní slouží, jak shora vylíčeno, hlavně náboženským a církevním účelům, má soud rekursní za to, že zákonu tomu pouze podléhá ono nadační jmění, které sleduje podobný cíl, jako majetek církevní. Je-li tomu tak, pak nepodléhá nadační jmění,
o něž tu jde, zákonu ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., a nelze proto dotyčným drobným pachtýřům přiznati požadovací nárok na postoupení částí sporných pozemků do vlastnictví pokud se týče do pachtu.
Nelze také přehlížeti, že zmíněný zákon zrušuje z části majetek soukromý, jest to zákon výjimečný a sluší jej proto vykládá ti způsobem obmezujícím. Pro názor soudu rekursuího jest konečně i duch citovaného zákona, neboť dle něho má býti hospodářsky slabší občan podporován; zákon má tu na mysli majetnou osobu, a to fysickou nebo právnickou z jedné strany, kterážto osoba má ještě dosti ostatních zdrojů pro své účely, a nemajetného pachtýře, ze strany druhé. V našem případě jest však vůči hospodářsky slabšímu pachtýři osoba ku práci z větší části neschopná a na požitky nadačního jmění odkázaná; takové osobě odebrali pensijní fond nebylo by v úmyslu zákona. Lze ovšem namítati, že kanovníci obdrží za odebrané jim pozemky cenu kupní; avšak jest obecně známo, že vnitřní hodnota dnešní koruny jest mnohem méně cennou, nežli koruna předválečná, pročež i v tomto ohledu by stěžovatelé utrpěli značnou újmu na nadačním majetku, kdyby majetek ten jim byl odebrán.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Nelze přisvědčiti mínění rekursního soudu, že na pozemky, jež stěžovatelé požadují, se zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., nevztahuje. Podle zákona ze dne 15. dubna 1920, čís. 311 sb. z. а n., rozumějí se statky církevními ve smyslu § 1 zákona ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n. nemovitosti kterékoliv církve nebo náboženské společnosti vubec, jako pozemky kostelní, zádušní, farní, obroční a pod. Pozemky stěžovateli požadované jsou všechny připsány do vlastnictví kollegiatní kapitole, jejím majetkem a tudíž pozemky církevními. Podle nadační listiny mají kanovníci tediko nárok na výtěžek, který jest mezi ně rozděliti podle ustanovení nadační listiny, kdežto podstata náleží do vlastnictví kapitoly jako korporace. Nemůže tedy býti o tom řeči, že pozemky jsou soukromými vlastnictvím kanovníku, nýbrž pozemky jsou vlastnictvím kapitoly a jsou takové majetkem církevním. Nesejde na tom, že zmíněné pozemky, kdyby kapitola přestala trvati, připadnouti mají do vlastnictví zbyvších kanovníku a kdyby těchto nebylo, chudým města. Rozhoduje stav v době vyhlášení zákona a v této době byly a jsou dosud pozemky vlastnictvím Kapitolním. Také nemá žádného významu, zda pozemky jest či není pokládati za pozemky obroční. Zákon ze dne 15. dubna 1920 čís. 311 sb. z. a n. vypočítává jako statky církevní, na něž se zákon ze dne 27. května 1919, čís. 318 sb. z. a n., vztahuje, příkladmo pozemky
kostelní, zádušní, farní, obroční a pod. Pozemky, o které zde jde, nejsou-li pozemky obročními, slouží přece účelu zcela podobnému jako pozemky obroční, totiž výživě osob duchovních a proto jest je též zařaditi mezi pozemky, ku kterým se vztahuje zmíněný zákon. Důvod, z kterého rekursní soud rožadovací nároky dovolacích stěžovatelů zamítl, tudíž neobstojí.

Citace:

č. 1023. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 304-306.