Čís. 1452.
Není závady, by ve sporu o oduznání manželského původu dítěte nebyla svědecká výpověď matky hodnocena jako jiná svědecká výpověď a nebyl připuštěn důkaz výslechem stran.
(Rozh. ze dne 25. ledna 1922, Rv I 784/21.)
Žalobě manžela, by oduznán byl manželský původ dítěte, jež se narodilo z jeho manželky, bylo soudy všech tří stolic vyhověno. Nejvyšší soud uvedl mimo jiné
v důvodech:
Dovolání není oprávněno ani z důvodů § 503 čís. 4, ani z důvodu § 503 čís. 2 c. ř. s. Nezl. Anastazie J-ová narodila se dne 8. dubna 1919 z matky Růženy J-ové roz. H-ové, která oddána byla se žalobcem a žila s ním v manželském svazku i společenství od 3. září 1918. Narodila se tedy 206 den po uzavření sňatku a dle § 138 obč. zák. platí pro ni domněnka manželského původu. Dle § 158 obč. zák. může manžel manželskému původu dítěte odpírati, prokáže-li, že dítě nemohlo jím býti zplozeno a jest důkaz tento zjednán, prokáže-li, že s manželkou nesouložil v kritické době vůbec anebo že s ní souložil v takové době, že dle provedeného důkazu o zralosti a donošenosti plodu nelze soulož tu pokládati za kausální pro zplození jeho. Stanoví-li § 158 obč. zák. dále, že ani cizoložství matky, ani její tvrzení, že dítě je manželské, nemůže samo o sobě odníti dítěti práva manželského původu, není zákonného důvodu, aby předpis ten extensivním výkladem slov zákona vykládán byl jako obmezení důkazu v tom směru, že by svědecká výpověď matky ve sporu složená a dle svého skutkového obsahu svědčící pro nemanželský původ dítěte, nemohla sama o sobě platiti za dostatečný důkaz pro nemožnost zplození manželem, když dle volného uvažování nalézacích soudů shledána byla jako dostatečně spolehlivý podklad pro příslušné skutkové zjištění. Z této příčiny nelze tedy dovolateli dáti za pravdu, že odvolací soud nesprávně použil hmotněprávního předpisu § 158 obč. zák., když v posuzování věci vycházel z tohoto názoru. Mylným jest i další názor dovolatelův, že jest vyloučen podpůrný důkaz výslechem manžela jako strany. Soudí-li dovolatel, že dlužno obdobně šetřiti § 99 obč. zák. i v těchto případech, přehlíží, že dle čl. VI. uvoz. zák. k civ. řádu soudnímu vyloučen jest důkaz slyšením stran právě jen pro případy § 99 obč. zák., z čehož plyne, že obmezení tohoto článku nelze vztahovati na případy § 158 obč. zák. Názor takový nelze, jak dovolatel míní, dovoditi ani z úvahy, že proti důkazu manželem mluví táž zásada, týž důvod a účel zákona, a lze spíše souditi, že, propůjčuje-li zákon manželi právo, popírati manželský původ a vésti protidůkaz proti zákonné domněnce § 138 obč. zák., nemíní ho, není-li tak výslovně předepsáno, zbaviti důkazu, ku kterému jako strana ve sporu připuštěn býti může. Když tedy v tomto případě předchozí soudy na základě svědectví matky dítěte, avšak nepochybně i v uvážení a ocenění všech ostatních obšírným průvodním řízením zjištěných okolností zjistily, že žalobce obcoval s manželkou, matkou dítěte, dne 20. května 1918 a později teprve dne 2. září 1918 a v době na to následující, a dospěly na základě výpovědi lékaře Dra. H. a nálezu i posudku soudních lékařů, že dítě bylo donešené a že bylo v lůně mateřském celých 10 měsíců lunárních (= 280 dní), k závěru, že nemohlo býti zplozeno manželem, když on v době, do níž obtěžkání matky spadá, s ní tělesně neobcoval, posoudily věc po právní stránce úplně správně, když důsledkem toho žalobě vyhověly.