Čís. 4033.

Uložil-li komitent u banky ku krytí úvěru ve měně tuzemské cizozemskou valutu, jest banka, není-li jiné úmluvy, oprávněna, by cizo zemskou valutou obchodovala. Kursovní zisk anebo ztráta jdou na její účet.
(Rozh. ze dne 1. července 1924, Rv II 170/24.)
Žalobkyně poskytla žalovanému koncem srpna 1919 kontokorentní úvěr 10000 Kč, který také byl vyčerpán. Žalovaný složil u hlavního ústavu žalobkyně ve Vídni v týž čas 20000 Kr. rak., které pak byly poukázány žalobkyni do Brna a z nichž částky 14000 Kr. rak. mělo býti použito k účelům poskytnutého úvěru. Když později cena korun rak. stále klesala, vypověděla žalobkyně žalovanému úvěr. Jelikož žalovaný přes opětné upomínání nezaplatil dlužného salda, podala banka na něho žalobu. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, namítaje: Žalobkyně částku 20000 Kr. rak., poukázanou jí hlavním ústavem ve Vídni směnila dle kursu ze dne 28. srpna 1919 v Kč, takže za uvedených 14000 Kr. rak., kterých dle vůle stran mělo býti použito k účelům uvedeného úvěru, dle kursu tenkráte platného při nejmenším celou hodnotu až do výše poskytnutého úvěru 10000 Kč obdržela, což vychází na jevo z potvrzeni žalobkyně ze dne 29. srpna 1919. Žalovaný dal také při uzavření obchodu řediteli příkaz k přeměně korun rak v Kč. Že žalobkyně na to vůbec nemyslela, aby poukázaných 14000 Kr. nechala u sebe ležeti jako nesúčtovatelné krytí a jako zástavu bez ohledu na změnu kursu, vychází na jevo z toho, že není vůbec s to, by tyto nekolkované rak. bankovky žalovanému vrátila; dále vychází to z jejího dopisu ze dne 11. srpna 1920, ve kterém oznamuje žalovanému, že dlužné saldo činí 10587 Kč a, odečte-li se od tohoto salda jeho vklad v Kr. rak. v přepočítávací hodnotě 3753 Kč 62 h, zbývá dlužná částka 6833 Kč. — Soud prvé stolice uznal podle žaloby. Důvody: Žalovaný neprávem namítá, že žalobkyně poukázaných jí hlavním jejím závodem ve Vídni 20000 Kr. rak. pokud se týče pro účely úvěru použitou částku 14000 Kr. dne 28. srpna 1919 přeměnila v Kč a tím získala stejnou hodnotu, kterou byl mu poskytnutý úvěr zaplacen po případě i přeplacen. Žalovaný dal dne 26. srpna 1919 žalobkyni příkaz, aby z jeho konta ve Vídni jí poukázaných 20000 Kr. rak. »připsala mu k dobru«. Chtěla-li žalobkyně tomuto příkazu přesně vyhověti, nebyla oprávněna přeměniti tyto Kr. rak. v Kč, nýbrž bylo její povinností otevříti žalovanému nové konto na Kr. rak. a na tomto kontě mu připsati k dobru 20000 Kr. rak. Že žalobkyně skutečně přeměnila tyto Kr. rak. na Kč. nebylo prokázáno, naopak dokazují předložené obchodní knihy strany žalující, že žalovaný měl tuto částku připsánu k dobru na svém kontě rakouských korun, takže tyto Kr. rak. byly mu vždy k disposici. Je také nanejvýš nepravděpodobno, že vůle žalovaného směřovala k tomu, by Kr. rak. přeměněny byly na Kč; k tomu nebyl by potřeboval žalovaný dáti si otevříti u žalobkyně úvěr do 10000 Kč, jinými slovy zůstati dlužen tuto částku, z níž musel platiti obvyklé a poměrně dosti značné úroky, provise atd., nýbrž byl by si v tom případě dal prostě Kr. rak. poukázati do Brna, zde je zrealisoval, kdekoliv uložil a z toho vkladu dle potřeby vybíral. Již ta okolnost sama o sobě, že někdo, maje u banky částku v cizí valutě, dává si poskytnouti úvěr, nepřesahující realisační hodnotu jeho majetku v cizí valutě, dokazuje, že tato částka v cizí valutě měla sloužiti toliko jako krytí, jako zástava pro povolený úvěr a jest to také pocho pitelno, že si to žalovaný sám tak přál, uváží-li se, že za tehdejší situace nikdo ještě nepomýšlel na tak značné klesání rak. valuty, takže snad žalovaný, očekávaje zlepšení rak. koruny, nepřál si ani přeměnu Kr. rak. na Kč., nýbrž volil tu cestu, že si na podkladě svých Kr. rak. vymohl úvěr v Kč. Zda žalobkyně je s to, by tytéž koruny, jaké od žalovaného obdržela, jemu vrátila, je nerozhodno v tomto sporu, stačí když ve svých knihách dotyčnou částku v cizí valutě vede k dobru žalovaného, jak z předložených knih obchodních vychází na jevo, čímž tedy žalobkyně zřejmě dává na jevo svou ochotu, přijaté peníze ve stejné valutě žalovanému vrátiti. Také tvrzení žalovaného, že při uzavření obchodu mluvil o přeměně Kr. rak. na Kč. s ředitelem žalobkyně Č., bylo vyvráceno výpovědí tohoto svědka, který udal, že žalovaný dal Kr. rak. žalobkyni jako depot a nežádal, aby byly směněny za Kč a aby tím zaplacen byl jeho dluh a že žalobkyně bez výslovného příkazu žalovaného k tomu nebyla ani povinna ani oprávněna. Že ostatně žalovaný dobře věděl, že žalobkyně dnem 28. srpna 1919 připsala mu poukázané Kr. rak. pouze k dobru, a že je nepřeměnila v Kč, vychází na jevo z jeho dopisu ze dne 10. června 1920. V tomto dopisu potvrzuje žalovaný výslovně správnost zaslaných mu dvou knihovních výpisu ke dni 31. prosince 1919, dle nichž jeho konto činí »dö K 14311« a že byl zatížen na kontě částkou 10169 Kč. I kdyby tedy žalobkyně byla proti příkazu žalovaného skutečně Kr. rak. přeměnila na Kč, vzdal se žalovaný jakýchkoli námitek z toho vyvozovaných tím, že uznal správnost knihování u žalobkyně svým dopisem ze dne 10. června 1920 Avšak ani z dopisu žalobkyně ze dne 11. srpna 1920 nevychází nijak na jevo, že žalobkyně žalovaným tvrzenou přeměnu provedla. V tomto dopisu píše žalobkyně výslovně, že na kontě Kč jeví se saldo v neprospěch žalovaného 10587 Kč, jež kryto jest kontem v Kr. rak. v přibližném dočasném přepočítacím kursu 3753 Kč 62 h. Na konci tohoto dopisu píše žalobkyně: »Da wir zufolge der bestehenden Vorschriften als Verwalter fremder Gelder Kontokorrentschulden ohne jedwede Deckung nicht führen dürfen, ersuchen wir Sie um eheste Anschaffung des Betrages von Kč 6833 im Wege unserer Wiener Hauptanstalt«. Z toho jest tedy palmo, že žalobkyně i nadále stojí na tom stanovisku, že konto v Kr. rak. tvoří jen zástavu, krytí pro konto Kč, že však toto konto následkem značného poklesu kursu Kr. rak. nemá dostatečného krytí, pročež doporučuje žalovanému, aby své konto v Kč vyrovnal tím způsobem, aby svolil na přeměnu svých Kr. rak. v Kč, což by dle tehdejšího kursu činilo 3753 Kč 62 h, takže by potřeboval doplatiti jen 6833 Kč na úplné vyrovnání svého dluhu. Soud spatřuje v tom jen nabídku na vyrovnání konta v Kč, které však žalovaný nepřijal. — Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Kusost řízení spatřuje žalovaný v tom, že nebyl proveden důkaz obchodními knihami strany žalující a výslechem stran o té okolnosti, že žalobkyně 14000 Kr. rak., které žalovaný u ní deponoval, neuschovala ve své pokladně jako deposit. Žalovaný přehlíží, že dle obchodních zvyklostí v obchodě bankovním platí peněžní obnosy za depositum irregulare, jež přechází do vlastnictví banky se závazkem, že banka vrátí uschovateli stejný obnos peněžitý. Žalobkyně nebyla tedy vůbec povinna 14000 Kr., deponovaných, nějak zvlášť uschovávati, nebylo-li to výslovně umluveno, což však žalovaný ani netvrdí. Není zde tedy odvolacího důvodu kusosti řízení. Ale též po stránce právní posoudil soud prvé stolice věc správně a odvolací soud poukazuje žalovaného na vhodné odůvodnění napadeného rozsudku. K vývodům odvolacím se pouze podotýká, že pro posouzení tohoto sporu je nerozhodné, jak bylo se strany žalobkyně použito 14000 Kr. rak., složených žalovaným jako krytí pro jeho úvěr, ježto žalobkyně, jak bylo uvedeno, nebyla v tomto směru žalovanému odpovědnou. Došlo-li skutečně na straně žalobkyně k obohacení, není to rozhodně nedovoleným obohacením a žalovaný nemůže z toho vyvozovati pro sebe právní nárok. Žalovaný přehlíží, že žalobkyně byla by svého času povinna vrátiti deponovaných 14000 Kr. rak., i kdyby se poměry valutové byly utvářely v její neprospěch. Z dopisu žalobkyně z 11. srpna 1920 nelze vůbec vyvozovati, že žalobkyně přeměnila Kr — konto žalovaného v Kč — konto, neboť mluví pouze o dočasné přibližné ceně přepočítací, aby žalovanému připomenula, že jeho konto není dostatečně kryto a právě za účelem tohoto krytí žádá o zaplacení 6833 Kč. Tím však nemělo býti dlužné saldo žalovaného definitivně vypořádáno uvedenou částkou i pro ten případ, že by této výzvě nevyhověl. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jest nesporno, že žalobkyně poskytla žalovanému v srpnu 1919 kontokorentní úvěr 10000 Kč a že jí žalovaný prostřednictvím hlavního ústavu ve Vídni poukázal 20000 Kr. rak., z nichž částka 14000 K. rak. měla, jak žalovaný v dovolacím spise sám uvádí, sloužiti k zajištění poskytnutého kontokorentního úvěru 10000 Kč. Nesejde na tom, zda žalobkyně skutečně použila poukázané částky 14000 Kr. rak. k tomu, by, směnivši je snad za koruny československé, jimi obchodovala, neboť zcela správně vytkl soud odvolací, že banky — což jest obecně známo, nepotřebuje tudíž důkazu, a také žalovanému jako obchodníkovi zajisté známým jest a bylo — neuschovávají efektivně peněz a valut u nich uložených (daných a vzatých v depot), leč by jim to bylo výslovně bývalo přikázáno, nýbrž chovají prostě stejnou částku peněz a valut vždy k disposici komitentově. Toť právě podstatou nepravidelného depositu (depositum irregulare) vyvinuvšího se v obchodu bankovním. To, co banka vyzíská transakcemi s penězi (valutami) komitentů, připadá k dobru jí, nikoli komitentovi, stejně jako jde na její vrub případná ztráta, kterou utrpí při takových transakcích. Komitent má pouze nárok na úroky depotní, které bývají proto, že banka musí příslušnou částku chovati vždy k disposici komitentově, z pravidla nižší než obvyklé úroky ze zápůjčky. I kdyby tedy bylo pravdou, že žalující banka, použivší oněch 14000 Kr. rak. ke svým účelům, při tom něco vyzískala, nebylo by lze tvrditi, že se bezdůvodně obohatila na úkor žalovaného a že mu musí vydati to, co vyzískala, tím méně pak, že by byla žalovanému povinna náhradou škody. V tomto sporu záleží spíše pouze na tom, zda žalobkyně, ať již podle úmluvy nebo bez úmluvy o své újmě použila oněch 14000 Kr rak., přeměněných na koruny československé, k úplnému nebo částečnému vyrovnání poskytnutého úvěru 10000 Kč. Žalovaný tvrdil původně úmluvu s ředitelem žalobkyně Heřmanem Č-ern, ale prvý soud na základě výpovědi tohoto svědka zjistil, že se tvrzená úmluva nestala, a toto zjištění nebylo žalovaným v odvolání napadeno. Na základě provedeného důkazu obchodními knihami žalobkyně prvý soud dále zjistil, že žalovaný měl poukázanou částku rakouských korun připsánu k dobru na svém kontě rakouských korun tak, že mu byly vždy k disposici, z čehož plyne, že žalobkyně ani účetnicky neprovedla přeměnu rakouských korun na československé za účelem — byť i jen částečného — vyrovnání účtu korun československých, — a že žalovaný, pokud nedisponoval ani později v tom směru, počítaje snad na vzestup korun rakouských, učinil tak na svůj vrub. Že konečně žalobkyně, oznámivši žalovanému dopisem ze dne 11. srpna 1920, že jeho konto československých korun vykazuje debetní saldo 10587 Kč, které jest kryto jen aktivním saldem rakouských korun v tehdejší přibližné hodnotě 3753 Kč 62 h; — poukázavši k tomu, že dle platných předpisů jako správce cizích peněz nesmí vésti kontokorentní dluhy bez jakéhokoliv krytí, a žádavši ho, by jí co nejdříve částku 6833 Kč prostřednictvím vídeňské ústředny uhradil, — nevyrovnala ani částečně kontokorentní účet korun československých, nýbrž nanejvýše učinila nabídku na takové vyrovnání, na kterou však žalovaný nepřistoupil, takže částka 14000 Kr. rak. zůstala na dále krytím kontokorentního dluhu československých korun; — správně vyložily nižší soudy. V tom směru stačí poukázati k důvodům rozsudků nižších soudů, které nebyly vyvráceny vývody dovolacího spisu. Tomu-li tak, nebylo třeba dalšího důkazu obchodními knihami žalující banky, po případě výslechem stran, a nelze v tom, že tyto důkazy nebyly odvolacím soudem provedeny, spatřovati vadu odvolacího řízení po rozumu §u 503 čís. 2. c. ř. s., aniž jest oprávněna výtka nesprávného posouzení právního (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), v kterémžto směru se jen ještě dodává, že žalovaný započtení zažalované částky na domnělý nárok na náhradu škody v prvé stolici vůbec neuplatnil a co do tvrzeného nároku z obohacení pouze prohlásil, že kondikuje příslušnou částku.

Citace:

č. 4033. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 59-63.