NPD documents search: Boh. adm., 17 (1935), sv. 1

Čís. 6572.

Podnikatel není práv dělníku náhradou škody proto, že opomenul ohlásiti úraz úrazové pojišťovně dělnické podle §u 29 zákona o úrazovém pojištění dělnickém.
(Rozh. ze dne 14. prosince 1926, Rv 1 988/26.)
Žalobce, dělník v podniku žalovaného, domáhal se na žalovaném náhrady škody, ježto žalovaný opomenul ohlásiti úraz žalobcův úrazové pojišťovně dělnické. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z důvodů rozhodnutí nejvyššího soudu čís. sb. 5445.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody: Lze říci, že zákon je tak jasný, že ani nemohou vzejiti pochyby, avšak když dovolání hájí přece náhled opačný, dlužno vejíti na jeho námitky. Dovolání nemůže uvésti pro sebe a proti zákonu nic jiného, než rozhodnutí býv. nejvyššího soudu vídeňského. Odvolává-li se na Randovo dílo Schadenersatzrecht, je to totožné, neboť Randa neuvádí vůbec vlastních důvodů, nýbrž odkazuje prostě na rozhodnutí jmenovaného soudu. Důvody ty jsou tyto: a) že podnikatel, maje podle §u 18 povinnost oznamovati úrazovně data pro pojištění rozhodná, dále podle §u 21/17 povinnost odváděti pojistné příspěvky, zejména však též podle §u 29 povinnost úraz v zákonné lhůtě (dříve 5 nyní 7 dní) politickému úřadu (nyní přímo úrazovně) oznámiti, jest prý takto prostředníkem povolaným v zákoně k hájení práv dělníkových, takže, opomene-li učiniti uložené mu v zákoně (§ 29) oznámení o úrazu a ani dělník nárok svůj podle §u 34 neohlásí, tak že nárok jeho zanikne, jest prý mu podnikatel povinen náhradou škody podle §§ 1294, 1297, 1298 a 1311 obč. zák. neboť b) v §u 34 jest prý sice poškozenému dělníku vyhraženo, nárok ohlásiti, avšak předpis ten prý zřizuje mu toliko oprávnění k přímé ohlášce, což prý jest jen podpůrná péče o něho. Ale důvody tyto nelze srovnati ani s předpisy zákona, ani se zákonodárným účelem a právní povahou ústavu a tudíž duchem zákona a úmyslem zákonodárce, nýbrž všemu tomu přímo odporují. Kdyby nebylo úrazového zákona, úrazové pojišťovny, byl by podnik ohledně úrazu s poškozeným dělníkem v případném právním poměru. Tento případný úrazový poměr dělníka k podniku však jest právě úrazovým zákonem odstraněn a nahrazen úrazovým poměrem dělníka k úrazovně, neboť zákon chtěl jednak zříditi dělníku nárok z úrazu pro každý případ, ať již by podnikatel z něho byl práv čili nic, chtěl mimo to učiniti osud úrazového nároku dělníkova neodvislým od nejistých osudů podniku a majetku podnikatelova tím, že mu zřídil nárok proti ústavu hospodářsky zabezpečenému, a jednak zase zbaviti podnikatele risika z úrazu a zmírniti břímě jeho tím, že je omezil na placení pojistných příspěvků. Mezi podnikem a dělníkem není tedy poměru úrazového, nýbrž jest mezi nimi pouze poměr pracovní. Je-li však poměr úrazový mezi nimi zřízením úrazovny vyřazen, vznikl zřízením úrazovny poměr nový jak na straně podniku, tak na straně dělníka, a jsou tu tedy k úrazovně poměry dva.
1. Poměr podniku k úrazovně jest až na povinnost platiti příspěvky poměrem čistě úředním (formálním), týkajícím se pouze správní stránky ústavu, podnik je povinen dodávati úrazovně všecka úřední data, jichž k řádnému konání svého úřadu potřebuje, mimo jiné tedy oznamovati počet dělníků v podniku zaměstnaných a oznamovati úrazy.
2. Poměr dělníka k úrazovně je čistě hmotněprávním, má za předmět nárok dělníka z úrazu.
Ad. 1. Poněvadž poměr podniku k úrazovně jest čistě úředním, jest opominutí povinnosti k dodávání úředních dat jen úředním proviněním a má za následek trest, jenž jej úředně stihne, na právní postavení dělníkovo vůči úrazovně nemá opomenutí to vlivu. Neboť, ať podnik své povinnosti vyhověl čili nic, práva dělníkova zůstávají stejná, nejsou tím dotčena ani ve svém vzniku ani ve svém zániku. Tak když podnik dělníka neohlásil (§§ 18, 19), jest přece dělník proti úrazu pojištěn, neboť jest pojištěn již ze zákona, již tou skutečností, že, a tím okamžikem, kdy do práce v podniku úrazovém vstoupil (§ 1), je pojištěn dříve, než ho podnik úrazovně vůbec ohlásiti mohl. Opomenutí ohlášky nebrání tedy vzniku pojištění. Ale zrovna tak se to má, když podnik neohlásil úraz, což jest právě předmětem sporné otázky: opomene-li podnik ohlásiti úraz, nejen že to nebrání vzniku úrazového nároku dělníkova, neboť tento vzniká samým úrazem, jako pojištění proti úrazu samým vstupem do práce, ale nemá to ani vlivu na trvání nároku, nárok dělníkův trvá, ať oznámení úrazu učiněno, nebo neučiněno; opomene-li podnik oznámiti úraz, nemá to za následek zánik nároku dělníkova a jest tedy oznámení to a tudíž i jeho opomenutí ve příčině dělníkova poměru k úrazovně skutečností naprosto nerozhodnou, takže nelze říci, že dělníku z opomenutí toho vzešla škoda. Podnik má oznámiti úraz do jednoho týdne, ale, i když toho neučinil, trvá nárok z úrazu dál a může ho zameškati jen dělník sám, neboť
ad 2. dělník musí podle §u 34 ohlásiti nárok svůj úrazovně do jednoho (dvou) roků od úrazu, a teprve opominutím této ohlášky, tedy opomenutím dělníkovým zaniká nárok. Musí to tedy dělník přičísti vždy jen sám sobě, když jeho nárok zanikl proto, že ho včas neuplatnil. Podnik ohlašuje »úraz« (§ 29), dělník však »nárok« (§ 34) a jižto vyznačuje povahu jedné každé ohlášky, co má předmětem: úraz opominutím ohlášky pominouti nemůže, neboť nastavší skutečnost nelze odestáti, ale nároky opominutím pomíjejí, to je právní pravidlo zákonem velmi často užívané. Bývalý vídeňský nejvyšší soud snaží se význam §u 34 podlomiti tím, že líčí věc tak, jakoby se zde vyhražovalo dělníkovi pouze »oprávnění« nárok ohlásiti a bylo to tedy vedle ohlášky úrazu podnikem jen jakousi prý »podpůrnou« akcí k zachování nároku dělníkova. Avšak zákon výrazně mluví tu o povinnosti: původní doslov byl »haben ihren Anspruch bei Vermeidung des Ausschlusses anzumelden«, kteráž vazba slouží po výtce k vyjádření povinnosti, vládní návrh zákona čís. 207/1919 tisk. 491 přeložil to »mají« svůj nárok oznámiti, sice že by ho pozbyli«, což však se zdálo zprávě soc. pol. výboru tisk 780 právem slabé i nahradil to výrazem »m u s í« oznámiti, sice nároku pozbudo u« a podtrhl jak výraz »musí«, tak »pozbudou«. A vskutku komu má býti uloženo hájení dělníkových zájmů, než jemu samému. Není tu poručenského neb jiného ochranného poměru, by dělník svá práva nemohl hájiti sám. Má-li však dělník sám povinnost, by bděl nad svým nárokem, nemůže ji přesunovati na podnikatele. Právě však proto, že, opomene-li podnik úraz ohlásiti, nemá to vlivu na nárok dělníkův, nýbrž jest jen přestupkem vůči úřadu, uložil zákon na opomenutí to pouze pokutu a nikoli ručební povinnost podniku za úrazový nárok dělníka. Kdyby podnik dělníku měl ručiti, nebylo by třeba pokuty, neboť povinnost, hraditi dělníku úrazový nárok, byla by mnohonásobně větším trestem než pokuta 200 Kč a stačila by tedy sama o sobě, dohánějíc podnik к plnění povinnosti mnohem důrazněji, a nebylo by třeba pokuty. Ale právě proto, že zákon stojí na stanovisku, že ručební povinnosti podnik nemá, musil uložiti trest. Kdyby podnik měl dělníkovi ručiti z neohlášení úrazu, musila by mu k ohlášce dána býti táž lhůta, jaká je v §u 34 dána dělníku k ohlášení nároku, neboť jen tak by bylo právo v souladu. Tak ale je mu dána lhůta jednoho týdne, jejíž promeškání nemá za následek zánik dělníkova nároku, nýbrž jen pokutu. Také nevysvětlitelným by bylo stanovisko zákonodárce, když v §u 34 prodloužil dělníkovi к ohlášce nároku původní lhůtu jednoho roku na dvě léta, řka ve zprávě k vládnímu návrhu zák. čís. 207/19 tisk 491, že lhůta prodloužena proto, že často se objevily následky úrazu až po roce a nemohl se tedy zraněný odškodného domáhati, když roční lhůta uplynula. Tato starost o dělníka by byla zbytečnou, kdyby mu ručil podnik za neohlášení úrazu, neboť úraz má podnik oznámiti vždy, aniž by zkoumal jeho následky, a když by ho tedy neohlásil, byl by dělník kryt z ručební povinnosti podniku a nepotřeboval by nejen delší lhůty, nýbrž vůbec žádné. Zřejmo, že stanovisko zákonodárce je jiné. Zákon úrazový jest zákonem sám pro sebe. Všeobecné pojmy jsou v něm sice převzaty z řádu práva, tak na př. pojem zavinění musí se rozuměti ve smyslu §u 1297 obč. zák., pojem hrubé nedbalosti ve smyslu §u 1324 obč. zák., ale, co se týče nároku, platí jen nároky, jež zákon úrazový zřizuje a jimiž kromě nároku dělníka z pojištění (§§ 5—8) jsou nároky §§ 45 až 47, jež mají nápis »O ručení podnikatelův a třetích osob za úrazy«, mezi nimiž sporný nárok není, a neplatí žádné nároky, které on nezřizuje, takže nelze sahati až k občanskému zákonu za účelem jich zřízení. Tak na př. § 46 ukládá výjimkou ze zásady, že podnik neručí za úraz, ručení to podnikateli přece, раk-li že »úmyslně« úraz přivodil; na tento nárok nelze užiti zásady občanského zákona, který podle pravidla lata culpa dolus est zlému úmyslu klade na roveň hrubou nedbalost, a propůjčovati dělníku nárok proti podnikateli i tehdy, zavinil-li úraz třeba jen hrubou nedbalostí. To by bylo proti zřejmé tendenci zákona. Zákon úrazový nezná nároku dělníka proti podnikateli z důvodu opomenuté ohlášky úrazu a nelze proto nárok ten pořizovati mu umele, jak činí býv. nejvyšší soud vídeňský, z občanského zákona. To je zásadní chyba. Ostatně, jak již řečeno, z toho, že podnik opomenul ohlásiti úraz, škoda ještě nenastala, nárok dělníkův trvá dále, nelze tedy také již proto ručební povinnost podniku zakládati na § 1294 obč. zák., jenž předpokládá, že z opomenutí vznikla škoda. §§ 1297 a 1298 obč. zák. upravují jen pojem viny (nedbalosti) a břímě průvodní ohledně ní, nezakládají tedy nároku, a § 1311 mluví o případu, kdy kdo přestoupil zákon, jenž hledí vyvarovati nahodilým poškozením na př. předpis, že nebezpečná místa mají býti v noci osvětlena neb zahrazena, ale zánik nároku dělníkova uplynutím doby v §u 34 stanovené nemůže býti nazván »nahodilým poškozením«, i kdyby se zánik ten kladl na vrub podnikatelova opomenutí, že neohlásil úraz. Použití těchto předpisů jest tedy zde pochybeno. Výměr úrazovny ze dne 21. února 1925 správně praví, že úrazovna nevešla v projednání případu proto, že nárok nebyl v propadné lhůtě čl. 11. zák. čís. 207/1919, to jest §u 34 ohlášen, jak tedy lze sváděti to na neohlášení úrazu dle §u 29. Zbývá dovolatelova vlastní námitka, že, kdyby úraz utrpěvší dělník následkem úrazu byl neschopen jakékoholiv jednání, nemohl by nárok ohlásiti. Tato námitka je nyní bezpředmětnou, protože lhůta §u 34 jest v odstavci 3. cit. novelou přidaném poznačena výslovně jako promlčecí a mají tu proto místo §§ 1494—1496 obč. zák., podle nichž promlčecí lhůty neběží, když strana není к právním činům způsobilá a nemá zákonného zástupce. V původním znění §u 34 (bei Vermeidung des Ausschlusses) byla to sice lhůta propadná, ale ani to nemohlo vaditi, protože propadných lhůt jest celá řada a jsou buď ve svízelném postavení všichni, kdo některé z nich se svými nároky jsou podrobeni, nebo, раk-li by se výkladem došlo k výsledku, že uvedený důvod stavění lhůty platí i pro lhůty propadné, jak tomu jest v říšskoněmeckém právu již podle zákona, tedy nikdo. Nikdy však nebylo tu postavení dělníka něčím zvláštním, u jiných lhůt neznámým, a ostatně nikdy se v té příčině neobjevily ještě stesky, že by dělník z té příčiny byl o svůj nárok přišel.

Citace:

č. 6572. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/2, s. 807-811.