Č. 3460.

Vyvlastnění: I. * Drobným zemědělcem podle § 2, odst. 1 a § 3, odst. 4 zák. o stav. ruchu z 25. ledna 1923 č. 35 Sb. jest, kdo obdělává půdu vlastní prací, a je-li provozování tohoto podniku jeho výhradným nebo hlavním povoláním a zároveň výhradným neb aspoň hlavním pramenem jeho výživy. — II. Není podstatnou vadou, nebyl-li plánek požadovaný v § 4 zák. č. 35/1923 přiložen hned k žádosti za vyvlastnění, byl-li však dodán dodatečně během řízení. — III. Možnost nabýti dobrovolnou koupí staveniště jiného nevylučuje vyvlastnění staveniště požadovaného. — IV. Pouhé znehodnocení ostatního pozemkového majetku expropriátova nevylučuje vyvlastnění požadovaného pozemku, pokud jen expropriát pozemku toho nepotřebuje nezbytně pro své hospodářství.
(Nález ze dne 7. dubna 1924 č. 6010.) Prejudikatura: Boh. 3288 adm. a jiné.
Věc: Jindřich a Antonie S. v K. (adv. Dr. Jar. Pippich z Chrudimě) proti zemské správě politické v Praze (za zúč. stranu adv. Dr. Vil. Sýkora z Chrudimě) o vyvlastnění pozemků.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nálezem z 30. dubna 1923 vyvlastnila osp v Ch. podle § 2 zák. z 25. ledna 1923 č. 35 Sb. část pozemkové parcely č. kat. 158 v K. v plánku z 31. března 1923 blíže vyznačenou ve výměře 99 arů 30 m2 ve prospěch »Obecně prospěšného stavebního a bytového družstva v K.« pro stavbu obytných domků a nutných hospodářských budov a živnostenské provozovny a to za cenu 4 K za 1 čtv. sáh.
V důvodech nálezu uvedeno:
»Řízením dne 13. dubna 1923 provedeným bylo především zjištěno, že jsou zde podmínky vyvlastnění stanovené v §§ 2 a 3 zák. č. 35/1923. Výpovědí obecního starosty a dobrozdání hospodářského znalce zjištěno, že žadatelé až na Josefa T. jsou drobnými zemědělci a že bytů i hospodářských budov nutně potřebují, což potvrdil i znalec stavební. Vytýkaný nedostatek plánku byl dodatečně odstraněn a přibrání soudního znalce hospodářského není potřebí. Ocenění stalo se na základě souhlasného dobrozdání znalce hospodářského a stavebního.«
Odvolání, jež podali z nálezu st-lé, nebylo nař. rozhodnutím nevyhověno a byl vyvlastňovací nález tou měrou potvrzen, že vyvlastněno celkem 95 a v plánku ze dne 31. března 1923 blíže označených na stavbu 8 domků s nutnými budovami pro drobné zemědělce a že vyvlastňovací náhrada stanovena 5 K za 1 čtv. sáh.
V důvodech uvedeno:
Námitka, že nebyl k žádosti přiložen situační plánek stavby, stala se bezpředmětnou dodatečným jeho předložením, takže st-lé mohli do něho nahlédnouti.
Řízením bylo zjištěno, že v obci není jiných pozemků, které by dle § 3 cit. zák. podléhaly vyvlastnění v pořadí před půdou vyvlastněnou. Námitka, že pozemek bude vyvlastněním znehodnocen, má význam pouze pro otázku výše vyvlastňovací náhrady, nikoli však pro otázku přípustnosti vyvlastnění vůbec. Že by st-lé pozemku nezbytně pro své hospodářství potřebovali, nebylo tvrzeno. Poukaz stížnosti, že z důvodů stavebních mělo býti spíše stavěno podél cesty č. kat. 1023, nepadá ve vyvlastňovacím řízení na váhu. Vyvlastněná půda hodí se k zastavění a je tedy podmínkám § 3 vyhověno. Není prokázáno, že družstevní podnik není vážný, a jsou st-lé v tom směru § 10. chráněni. Soudní znalec hospodářský byl při doplnění šetření přizván a za přítomnosti stran slyšen. Ten uznal ty, pro něž se stavěti má, za drobné zemědělce, a znalci uznali přiznané plochy za nutné. Odškodné uznáno na základě nálezu hospodářského znalce. Vyvlastněná plocha zmenšena o staveniště pro Josefa T., od jehož vyvlastnění družstvo samo během řízení odvolacího upustilo.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí podané veden byl nss těmito úvahami:
Stížnost vidí podstatnou vadu řízení v tom, že nebyl již k žádosti samé přiložen situační plánek stavby, jak předpisuje § 4, odst. 2. zák. z 25. ledna 1923 č. 35 Sb., přiznává však, že plánek dodatečně předložen byl. I kdyby se připustilo, že nepřipojení plánku k žádosti zakládá vadu, byla vada ta sanována, když plánek dodatečně během řízení byl předložen a st-lům při jednání konaném dne 26. dubna 1923 sdělen. Jeť účelem předpisu cit. § 4 pouze přesné označení vyvlastňované plochy a účelu tomu bylo dodatečným předložením plánku vyhověno. Je proto tato námitka bezdůvodnou.
Stížnost namítá dále nesprávnost zjištění žal. úřadu, že v obci není jiných vhodných pozemků pro zamýšlené stavby se hodících a brojí proti názoru žal. úřadu, že znehodnocení zbytku pozemků st-lových má význam pouze pro stanovení odškodného a nikoli pro otázku přípustnosti vyvlastnění vůbec, jakož i proti názoru, že důvody stavební při vyvlastnění nepřicházejí v úvahu.
O námitkách těch uvážil nss toto.
Zák. cit. stanoví v § 3, že jest vyvlastňovati pozemky ve stav. obvodu obce při otevřených již komunikacích nebo výjimečně takové, k nimž se komunikace dají snadno zříditi bez větších nákladů. V odst. 2. a 3. stanoví pak pořadí v ten smysl, že především vyvlastňovati je příhodné pozemky k účelům stavebním parcelované, pak pozemky neparcelované, ale k zastavění způsobilé, a to dříve půdu neplodnou, než sáhne se k půdě plodné. Pozemky soukromé, vyjímajíc příhodné pozemky parcelované, mohou býti vyvlastněny jen, není-li v obci jiných pozemků způsobilých k zastavění.
Vyvlastněná půda leží při komunikaci, což stížnost nepopírá. Je ovšem soukromou půdou plodnou, k účelům stavebním neparcelovanou. Mohli by se tedy st-lé proti jejímu vyvlastnění brániti námitkami, že v obci je buď vhodná půda k účelům stavebním již parcelovaná, nebo půda neplodná nebo pozemky, které nejsou soukromé. Toto však st-lé netvrdili v řízení admin. a netvrdí to ani ve stížnosti. Namítají a namítali jen, že by bylo možno buď koupiti nebo vyvlastniti pozemky jiné. Možnost nabýti koupí staveniště jiného nevylučuje vyvlastnění, ježto expropriant dle § 4, odst. 1 musí jen prokázati, že nemá v obci pozemku k zamýšlené stavbě a že dobrovolný výkup, čímž rozumí se ovšem jen výkup vyvlastňovaného pozemku, se nezdařil. Že pak vyvlastněním jiné půdy mohl by expropriant nabýti potřebného staveniště, mohl by exproprát namítati jen, kdyby tvrdil a prokázal, že možno vyvlastniti pozemky, jež dle pořadí § 3, odst. 2 a 3 před jeho půdou předcházejí. Toho však st-lé ani netvrdili.
Nemohou se proto expropriaci brániti poukazem na vyjádření starosty obce, že se stanoviska stavebního lépe se k zastavění hodilo jiné místo, když netvrdí, že by toto jiné místo předcházelo v pořadí § 3, odst. 2 a 3 stanoveném před půdou vyvlastněnou.
Nemohou se jí brániti ani poukazem na znehodnocení svého majetku, poněvadž by expropriaci mohli odvrátiti jen průkazem, že expropriované půdy nevyhnutelně potřebují pro svou vlastní živnost, hospodářství, dům nebo domácnost (§ 3, odst. 5), anebo když by byli ve smyslu posledního odst. § 3 vyvlastňovateli nabídli místo požadovaného pozemku jiný pozemek v obci k zastavení způsobilý.
Po stránce prvé je ze spisů patrno, že st-lé nikdy proti vyvlastnění nenamítali, že by vyvlastnění půdy nezbytně potřebovali pro své hospodářství t. j. že by bez ní nemohli účelně na zbytku hospodařiti. Tvrdili jen. že jde o nejlepší kus z arondovaného celku a že zbytek bude značně znehodnocen. To však, jak svrchu uvedeno, není důvodem, pro který by expropriaci mohlo býti odpíráno, a žal. úřad zcela ve shodě se spisy vyslovil, že námitka ve smyslu § 3, odst. 5 st-li vznesena nebyla a neměl vůbec příčiny, zaujímati nějaké stanovisko k dobrozdání znalců slyšených v předchozím řízení expropriačním, jež vyznělo v ten smysl, že by pozemek č. k. 158 měl býti v celistvosti zachován.
Že by však st-lé byli zúčastněnému družstvu podle § 3, posl. odstavce nabídli místo vyvlastněného pozemku jiný pozemek v obci k zastavení způsobilý, stížnost ani netvrdí.
Naproti tomu uznal nss důvodnou námitku stížnosti, že žal. úřad nesprávně hodnotil pojem drobného zemědělce, když prohlásil ony osoby, jimž se má dostati pozemků, o něž jde, za zemědělce drobné a přiznal jim tím výměru větší než 500 m2.
Po této stránce třeba poukázati k nál. nss-u Boh. 3288 adm., v němž vyslovil soud právní názor, že drobným podnikem zemědělským se rozumí takový podnik, kde půdu obdělává držitel vlastní prací, a je-li provozování podniku výhradným neb hlavním povoláním držitelovým a zároveň výhradným nebo aspoň hlavním pramenem jeho obživy.
Kdo jest drobným zemědělcem, není otázkou skutkovou, která by mohla býti zjištěna pouze výslechem úředního znalce, nýbrž otázkou právní, jejíž zodpovědění jest věcí úřadu, který má zjišťovati skutkové okolnosti ohledně každé osoby, o kterou jde, a rozhodovati, zdali možno tyto skutkové okolnosti subsumovati pod zákonný pojem drobného zemědělce.
Ze znění nař. rozhodnutí, které uvádí, že znalcem byli všichni čekatelé uznáni za drobné zemědělce, vysvítá, že žal. úřad nejednal ve shodě se zákonem již proto, poněvadž považoval otázku, je-li určitá osoba drobným zemědělcem čili nic, za otázku skutkovou.
Nebyla by ovšem stížnost důvodná v tom případě, kdyby tento výrok hospodářského znalce, na nějž žal. úřad pouze odkázal, byl ve shodě s právním pojmem drobného zemědělce ve smyslu, jak byl nss-em vysloven.
Ze spisů, zejména z protokolu z 18. června 1923 vysvítá, že znalec, jehož vyjádření žal. úřad se přidržel, spatřoval kriteria pojmu drobného zemědělce v jiných momentech, než které dle shora vytčeného právního názoru malého zemědělce charakterisují. Znalec podávaje dobré zdání o jednotlivých čekatelích vyjádřil se výslovně, že za drobného zemědělce považuje toho, »který obhospodařuje buď sám nebo jeho manželka nebo na dotčené pozemky na obdělávání si zjednává pomocné síly neb potah, plodiny hospodářské klidí, kterými buď částečně neb úplně své živobytí kryje«. Vysvítá pak z jednotlivých posudků, že mínil hospodaření na poměrně malé půdě s poměrně malým výnosem. Nebylo tudíž přihlíženo k tomu, v jakém poměru jest výnos polního hospodářství jednotlivého čekatele k jinému zaměstnání jeho, zejména zdali jest zemědělství jeho hlavním povoláním a zároveň hlavním pramenem jeho obživy čili nic.
Následkem nesprávného práv. názoru jednak o právní povaze otázky, kdo jest drobným zemědělcem, jednak otázky, jaký má obsah tento právní pojem, zůstalo zjištění, zdali jednotliví čekatelé jsou drobnými zemědělci, neúplným a provedené řízení jest proto podstatně vadné.
Bude věcí žal. úřadu, aby, přihlížeje k právnímu názoru shora vyslovenému, ohledně každého čekatele jednotlivě zkoumal a vyslovil, zdali jest drobným zemědělcem čili nic, po případě, aby, pokud ohledně některých pro posudek ten nemá již dostatečného skutkového podkladu, dříve provedené řízení za součinnosti stran doplnil.
Z těchto úvah bylo nař. rozhodnutí zruřiti dle § 7 zák. o ss, a neměl pak soud příčiny zabývati se ještě námitkou, směřující proti výši odškodnění.

Citace:

č. 3460. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 992-996.