Čís. 365 dis.

Soudce, který se stýká s osobou, o níž ví, že byla zatčena a vyšetřována pro obvinění ze zločinu podle § 2 zákona na ochranu republiky a pak odsouzena pro přečin podle § 17 téhož zákona, porušuje služební povinnosti, uložené mu §§ 45, 47 soudní instrukce, ať již šlo o styk častý čili nic a bez ohledu na obsah styků.
(Rozh. ze dne 4. června 1938, Ds I 15/38.)
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech soudcovských zamítl odvolání obviněného z nálezu vrchního soudu jako kárného soudu pro soudcovské úředníky, jímž byl obviněný uznán vinným nepořádností podle § 2 zákona ze dne 21. května 1868, č. 46 ř. z.
Z důvodů:
Pokud jde o otázku viny, shledal kárný soud ve zjištěném styku obviněného s N. právem, porušení služebních povinností podle §§ 45, 47 soud. instr. I když nelze plně souhlasiti s názorem kárného soudu, že styk obviněného s N. již v době před jeho zatčením pro jeho příslušnost k protivládní straně byl kárně závadný (ač i zde si měl obviněný, ježto šlo o styk s osobou politicky exponovanou, uložiti krajní reservu), nemůže býti sporu o tom, že tento styk se stal kárně závadným pro obviněného, jakmile byl N. zadržen na státních hranicích při pokusu provézti do ciziny v autu: ukrytý závadný dopis, když byl N. zatčen, držen ve vyšetřovací vazbě a konečně odsouzen pro přečin podle § 17, čís. 1, odst. 2 zák. na ochr. rep., o čemž všem, jak kárný soud správně dovodil, obviněný věděl. Z trestních spisů krajského soudu v X. je pak patrno, že se proti N. vedlo přípravné vyšetřování dokonce pro zločin podle § 2 zák. na ochr. rep. (i o tom obviněný věděl, neboť to bylo uvedeno v dožádání o výslech svědků, který obviněný sám jako soudce prováděl) a že N. byl propuštěn na svobodu pouze na slib podle § 191 tr. ř. po složení záruky 25 000 Kč.
Zjištěný styk obviněného s N. po jeho propuštění z vyšetřovací vazby a dokonce i po vynesení odsuzujícího rozsudku je za okolností v kárném nálezu zjištěných a nahoře uvedených zřejmým porušením služebních povinností uložených obviněnému jako soudci v §§ 45, 47 soud. instr. Důvodem (podmínkou) kárné závadnosti je jedině, že se tento styk příčil povinnostem plynoucím pro obviněněho jako soudce z požadavku bezpodmínečné věrnosti republice a nezlomného přidržení se vládních zásad (§ 45 soud. instr. v úpravě zákona čís. 449/1919 Sb. z. a n.) a že byl způsobilý snížiti důvěru veřejnosti k soudcovským úředním úkonům obviněného nebo vážnost soudcovského stavu (§ 47 soud. instr.). Tomu tak je v obou směrech. Styk s osobou důvodně podezřelou ze zločinu podle § 2 zák. na ochr. rep. a odsouzenou pro přečin podle § 17, čís. 1, odst. 2 zák. na ochr. rep. — oba delikty jsou velmi závažné a jsou namířeny přímo proti státu — nedá se za uvedených okolností srovnati s povinností právě uvedenou a byl způsobilý vyvolati uvedené účinky, obzvláště když obviněný prováděl jako dožádaný soudce výslechy svědků v uvedené trestní věci a jako takový přicházel i nadále v úvahu.
Při tom je nerozhodné, zda šlo o styk častý či nikoliv (kárný soud nezjistil, že šlo o styk velmi řídký, naopak zjistil, že šlo o styk častý) a že obsah styku byl sám o sobě nezávadný. Stačíť pouhá způsobilost vyvolati zmíněně účinky a není potřebí, aby účinky ty skutečně nastaly. Taková způsobilost pak v souzeném případě, jak nalézací soud správně dovodil, byla. Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno, je nerozhodné, že trestní řízeni proti N. bylo později zastaveno v důsledku amnestie presidenta republiky ze dne 6. března 1937 rozhodnutím ze 26. října 1937, tedy již po skončení styku obviněného s N. Kárný soud také správně dovodil, že obviněného nemůže ospravedlniti, že se jeho styk s N., zejména v hostinci, dál většinou na přání nebo alespoň s ohledem na jeho tchána, protože povinnosti povolání, uložené obviněnému jako soudci soudní instrukci, jsou přirozeně vyšší, nežli ohled na tchána. Totéž platí i o ohledu na společenské názory, které zdůrazňuje odvolání. Po stránce subjektivní se nevyžaduje ke kárné zodpovědností zlý úmysl, jak mylně za to má odvolání, nýbrž stačí pouhá nedbalost, spočívající v tom, že soudce s náležitou pečlivostí anebo vůbec neuvažoval o možných následcích svého jednání. Okolnost pak, že si obviněný snad nebyl vědom kárné závadnosti svého jednání, je nerozhodná, protože nerozpoznání kárné závadnosti jednání soudce neomlouvá, stejně jako pachatele trestného činu nemůže podle §§ 3, 233 tr. z. omluviti nerozpoznání trestnosti jeho skutku. Odvolání obviněného z výroku o vině bylo proto zamítnouti jako neodůvodněné.

Citace:

Čís. 365 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1939, svazek/ročník 20, s. 482-484.