Čís. 17518.

Nelze-li podle zdravotního stavu poškozeného v době před úrazem, jakož i z povahy jeho zaměstnání (zednického políra), které záleží převážně v činnosti dozorčí a nevyžaduje mimořádného vypětí tělesných sil, usuzovati na to, že by pracovní schopnost poškozeného byla vlivem stáří v době dosažení 65 roku věku taková, že by poškozený neměl již možnosti dalšího výdělku za dosavadních nebo jen snížených podmínek, nelze závazek škůdce k placení důchodu omezit! na dobu do 65. roku věku poškozeného.
(Rozh. ze dne 15. prosince 1939, Rv II 235/89.)
Žalobce (zednický polír), jenž byl poraněn nákladním autem žalovaného, domáhá se na tomto náhrady škody a to na bolestném 40000 K, na ušlém výdělku za 36 dní v nemocnici ztrávených po 21 K denně, t. j. 756 K, diferenci mezi úrazovou rentou a výdělkem od 1. ledna 1936 do 30. listopadu 1936 per 216 K měsíčně za 11 měsíců, 2376 K, a od 1. prosince 1936 do budoucnosti měsíční rentu 216 K. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic do výše zjištěné škody, nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Důvod podle § 503 č. 2 c. ř. s. spatřuje dovolavatel v tom, že odvolací soud nepřipustil důkaz znalcem lékařem o tom, že pracovní způsobilost žalobcova vlivem stáří musí v budoucnosti zanikati, až zanikne úplně. Avšak neprávem. Neboť znalci lékaři se již přece vyjádřili ve svém posudku, že od 1. prosince 1938 bude žalobce invalidní 50%, kteroužto 50% invaliditu je přičísti z polovice stáří a z polovice úrazu; přihlíželi tedy již k žalobcovu stáří při zjišťování jeho výdělečné schopnosti. Pokud pak jde o tu okolnost, že vlivem vysokého stáří klesá i pracovní schopnost lidí zejména fysicky pracujících, jde tu zajisté o poznatek tak obecně známý, že ani nepotřebuje znaleckého důkazu (§ 269 c. ř. s.).
Uvádí-li odvolací soud, že údaj svědka Josefa N., že žalobce byl před úrazem vždy zdráv a normálně zaměstnán, vyvrací posudek znalců lékařů o pracovní způsobilosti žalobcově v budoucnosti, nejde o rozpor se spisy (§ 503 č. 3 c. ř. s.), jak míní dovolatel, nýbrž o úsudek odvolacího soudu, získaný na základě zhodnocení těchto důkazů (§ 272 c. ř. s.), který lze napadati dovolacím důvodem podle § 503 č. 4 c. ř. s., což dovolatel konečně také činí. A tu nelze souhlasili v tomto směru s dovolatelem, že by úsudek odvolacího soudu byl mylný. Údaj svědka Josefa N. o pracovní způsobilosti žalobcově v době před úrazem není totiž v rozporu s posudkem znalců lékařů, kteří v něm měli zřetel k tomu, jaká bude pracovní způsobilost žalobcova v budoucnosti. Při tom vycházejí znalci z té úvahy, že žalobcova počáteční pracovní nezpůsobilost byla vyvolána výhradně úrazem, kdežto při konečné invaliditě že spolupůsobí také účinky zatím nastalého zestárnutí, které odhadují na 25%.
Znalecký posudek lékařský o neschopnosti k povolání vyvolané úrazem podává však pouze abstraktní měřítko pracovní síly a pracovní způsobilosti úrazem poškozeného. Podle okolností případu je však posouditi, zda skutečně přestala by u poškozeného anebo se vlivem stáří změnila možnost a schopnost výdělku. Byl-li žalobce, jak odvolací soud zjistil, před úrazem a přes svůj věk úplně zdráv a normálně zaměstnán jako zednický polír, je z toho usouditi, že by byl také v další době zůstal podle pravidelného běhu věci, s nímž je počítati, normálně zaměstnán a že by vlivy stáří i po 60 roce jeho věku nepůsobily na jeho pracovní výkonnost. Při rozhodování o nároku na náhradu ušlého výdělku a v budoucnosti ucházejícího výdělku nutno totiž vycházeti z určité a pevné základny, kterou mohou tvořiti jen konkrétní výdělkové poměry poškozeného v době úrazu. Později nastalé změny pracovních a výdělkových poměrů mohou býti pojaty do podkladu pro výměru této náhrady jen, když by se dalo určitě očekávati, že postihnou i poškozeného. Budoucí jenom možné poměry nepřicházejí v úvahu. Zákony o sociální péči jsou vybudovány na jiných základech než ustanovení občanského zákona o náhradě škody (srov. rozh. nejv. soudu č. 13492 Sb. n. s.). Jak shora uvedeno, byl zdravotní stav žalobcův v době před úrazem takový, že se z něho nedá usuzovali, že by pracovní schopnost žalobcova, předpokládaje normální běh věcí, poklesla vlivem stáří o 25% a že by v jeho 65. roce věku, kdy dosáhne nároku na starobní rentu, byla taková, že by byl nucen spokojili se touto starobní rentou, nemaje možnosti a schopnosti dalšího výdělku za dosavadních nebo i jen snížených podmínek.
Zejména uváží-li se, že jde u žalobce o zaměstnání zednického políra, tedy o zaměstnání povahy převážně dozorčí, které nevyžaduje mimořádného vypětí tělesných sil, jak je má na zřeteli rozhodnutí nejv. soudu č. 15856 Sb. n. s., na které dovolatel poukazuje, kde šlo o práci kovářskou. Není proto důvodu k tomu, aby z 50% invalidity žalobcovy byla jen polovina přičtena následkům úrazu a druhá polovina vlivu stáří a aby závazek dovolatelů k placeni důchodu byl omezen na dobu do 65. roku věku.

Citace:

čís. 17518. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 723-725.