NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 4301.

Žalobou dle §u 35 ex. ř. lze uplatňovati toliko námitky proti nároku založenému exekučním titulem, nikoliv však skutečnosti mající zbaviti exekuční titul platnosti neb účinnosti. Převod pohledávky možno žalobou dle §u 35 ex. ř. namítati jen tehdy, stal-li se způsobem uvedeným v §u 9 ex. ř.
(Rozh. ze dne 23. října 1924, Rv I 1515/24.)
Žalobci domáhali se na žalovaných zrušení exekuce žalobou, v níž tvrdili, že smír, tvořící exekuční titul, nebyl uzavřen bezelstně, ježto žalovaní uvedli žalobce v omyl, dále, že akcie, jež byly předmětem smíru, klesly pod polovici ceny, že žalovaní pohledávku z onoho smíru postoupili bance Č. a že žalobci nejsou s plněním v prodlení. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolatelé přehlížejí podstatu žaloby podle §u 35 ex. ř., kterou uplatňují se námitky nikoli proti exekučnímu titulu, nýbrž proti nároku tímto titulem založenému a na jeho základě vymáhanému. Žalobce, nastupující žalobou podle §u 35 ex. ř. musí uvésti a po případě prokázati skutečnosti tento nárok (nikoli exekuční titul) zrušující nebo zastavující, a nastavší po vzniku exekučního titulu. Toho však dovolatelé neučinili, ne-li zcela, aspoň ne způsobem dostatečným. Žalobci uvedli skutečnosti, jež by mohly býti důvodem, by exekuční titul zbaven byl platnosti neb účinnosti, které však nesměřují přímo proti nároku jím založenému. Žalobci měli na základě těchto skutečností domáhati se zrušení soudního smíru ze dne 9. prosince 1922, a na základě příznivého rozsudku navrhnouti zrušení exekuce podle §u 39 čís. 1 ex. ř. Věc má se obdobně, jako kdyby exekučním titulem byl rozsudek, a strana uplatnila by skutečnosti, jež uznává zákon v §u 530 c. ř. s. za dostatečný důvod obnovy řízení. Ani tyto skutečnosti neodůvodnily by nároku na zrušení exekuce podle §u 35 ex. ř., ježto dotýkají se nároku exekucí vymáhaného jen nepřímo tím, že zbavují exekuční titul platnosti, kdežto § 35 ex. ř. vyžaduje, by to byly skutečnosti zrušující anebo zastavující nárok, tudíž skutečnosti působící přímo proti tomuto nároku. Těmito sku- tečnostmi nejsou však okolnosti tvrzené žalobci, t. j. obmyslné jednání žalovaných, jímž byli žalobci podle svého tvrzení pohnuti k sjednání smíru, tím méně pokles cen akcií, v němž shledávají žalobci dodatné zkrácení přes polovici ceny, jež za dalších předpokladů, o nichž není třeba jednati, opravňovalo by jedině nárok na zrušení smlouvy.
Podle §u 35 ex. ř. bylo by však možno uplatniti námitku, že vymáhaný nárok přešel s původního věřitele na osobu třetí, což by se mohlo státi postupem pohledávky. Žalobci skutečně tvrdili, že se tak stalo, odvolávajíce se na písemné sdělení (potvrzení) domnělého postupníka, a dovozují z toho podle §u 1396 obč. zák. zánik nároku vzhledem k straně žalované. Odvolací soud však právem poukázal na předpis §u 9 ex. ř. Jde tu o nárok vymáhaný exekučně, a je proto z §u 9 ex. ř. usouditi, že převod pohledávky je pouze tehdy účinným, jest-li vykázán listinou, vyhovující náležitostem tohoto §u. Dovolatelé právem poukazují k tomu, že předpis ten vydán byl na ochranu dlužníků, z čehož vyplývá další důsledek, že bez splnění oné náležitosti nehrozí dovolatelům jako dlužníkům nebezpečí jimi předpokládané, třeba jim byl postup pohledávky sdělen soukromým dopisem osoby třetí, tvrdící o sobě, že je postupníkem pohledávky. Bez splnění oné náležitosti není postupníkovi možno vymáhati postoupenou pohledávku, důsledkem toho může však dlužník namítati převod nároku proti exekuci jen tehdy, když se stal vytčeným způsobem. Nesporno jest, že žalobci nezaplatili žalovaným smluvené splátky v ujednané době, toto své prodlení však omlouvají tím, že nedostalo se jim vzájemného plnění způsobem, jejž pokládají za přiměřený změněným poměrům. Žalobci však přehlížejí, že dosud je v platnosti soudní smír ze dne 9. prosince 1922, a že nejsou proto oprávněni samovolně měniti jeho ustanovení. Pokládali-li jeho změnu za důvodnou, měli žalobou domoci se buď zrušení smíru neb aspoň uznání nároku na změnu vzájemného plnění, nechtěli-li tak učiniti, měli se zachovati aspoň podle §u 1425 obč. zák., a tím vyhověti své povinnosti ze smíru. Nezachovavše se ani tak ani onak, jsou v prodlení, a byla exekuce proti nim právem povolena.

Citace:

Čís. 11000.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 180-184.