NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2823.

Státní občanství (Podkarpatská Rus): Opožděná je žádost o přiznání čsl. stát. občanství podle § 9 zák. č. 236/1920, došla-li k žup. úřadu po 31. prosinci 1921, třebas před tímto dnem byla podána u úřadu jiného (polic, ředitelství).
(Nález ze dne 2. listopadu 1923 č. 14961.)
Věc: Armín P. (adv. Dr. Rud. Böhm ml. z Prahy) proti ministerstvu vnitra o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody:
Nesporno, že podání, o něž jde, byla žádost o přiznání čsl. státního občanství podle § 9 zák. z 9. dubna 1920 č. 236 Sb. S tohoto stanoviska vychází jak žal. úřad, tak i st-1 sám, uváděje, že domovské příslušnosti v Užhorodě nabyl teprve roku 1911, tedy po 1. lednu 1910.
Podle cit. § 9 bylo žádosti takové podati v propadné lhůtě, již vláda určí nařízením. Nařízením z 30. října 1920 č. 601 Sb. byla pak tato propadná lhůta stanovena do 31. prosince 1921 s tím, že žádosti podati jest u politického úřadu I. instance, v jehož obvodu leží nynější domovská obec toho kterého žadatele, při čemž podle čl. 8. politickým úřadem I. instance rozumí se v P. R. župan.
Podle 1. odst. čl. II. úřad, u něhož žádost byla podána, přezkoumá ji a není-li úplná, vrátí ji straně, aby ji doplnila a znovu předložila do uplynutí lhůty v čl. I. stanovené.
Z ustanovení těchto je patrno, že propadnou lhůtou do 31. prosince 1921 určenou stanovena byla nejzazší časová mez, do níž musily býti žádosti podle § 9 cit. zák. bezvýjimečně podány a to u úřadu k tomu příslušného, jímž jest v P. R. úřad županský.
Jestliže tedy žal. úřad st-lovu žádost k příslušnému, totiž županskému úřadu, nesporně teprve dne 5. ledna 1922 došlou odmítl jako opožděnou, nelze jeho postupu vytýkati, že by odporoval zákonu.
Vzhledem k výše uvedenému je lhostejno, zda a kdy žádost ta podána byla u úřadu jiného (v daném případě u polic, ředitelství), pokud ve stanovené lhůtě nedošla k úřadu županskému.
Nerozhodná je dále okolnost st-lem tvrzená, že se dal svésti poučením, jehož se mu dostalo od policejního kapitána a tehdejšího purkmistra města U., neboť i kdyby okolnost ta odpovídala pravdě, nemohlo by býti tímto poučením, byť i se strany úředních osob — nehledí-li se ani k tomu, že v daném případě vůbec nějakou kompetencí k úřednímu zakročení nebyly nadány — změněno nic na právním stavu založeném zákonem a v jeho rámci.
Nelze tudíž vytýkati ani vadnost ani nezákonnost postupu žal. úřadu, když k okolnostem těm jakožto nerozhodným nevzal zřetele, nehledí-li se opět ani k tomu, že prostředek, jehož st-l použil k tomu, aby je úřadu přednesl, totiž ospravedlňující žádost, má po rozumu § 9 čl. XX z roku 1901 místa, byla-li zmeškána lhůta k opravnému prostředku, kdežto v daném případě nejde vůbec o lhůtu tohoto druhu, nýbrž o propadnou lhůtu stanovenou zákonem pro žádosti osob domáhajících se přiznání čsl. státního občanství, tedy o úkon jiného druhu.
Bylo proto zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2823. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 884-885.