NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2607.

Věc, která jest ve spoluvlastnictví několika osob, jest pro každého spolumajitele věcí cizí (§ 183 tr. zák.) aspoň co do částek, jež by se při rozvázání spoluvlastnictví dělením věci nestaly jeho výhradným vlastnictvím.
V subjektivním směru vyžaduje se vědomí pachatelovo o hmotné protiprávnosti skutku (vědomí, že činem maří se účel, za jakým se svěření stalo).
(Rozh. ze dne 29. prosince 1926, Zm I 581/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalované do rozsudku zemského jakožto nalézacího soudu v Praze ze dne 9. srpna 1926, jímž byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem zpronevěry ve smyslu § 183 tr. zák., zrušil napadený rozsudek v celém svém rozsahu a věc vrátil soudu nalézacímu, by ji znovu projednal a rozhodl. Důvody:
Nelze sice, ani stojí-li se na stanovisku, nikoliv nesporném, že předmětem zpronevěry jsou toliko věci, jež jsou vlastnictvím jiné osoby než pachatele, přisvědčiti námitce stížnosti, že tu nebylo ani samotného činu stěžovatelce za vinu daného, to jest patrně objektivní zpronevěry, protože si stěžovatelka neponechala cizích, jí svěřených peněz, kdyžtě byly vlastnictvím také Jaroslava В-a, který k tomu svolil a o tom věděl. Nehledíc k tomu, že není rozsudkem zjištěno vědomí a svolení В-a stížností předpokládané, jest věc cizí pro každého, kdo není jejím jediným (výhradným) vlastníkem. Věc, která jest ve spoluvlastnictví několika osob, je pro každého spolumajitele věcí cizí, při nejmenším co do částek, jež by se při rozvázání spoluvlastnictví dělením věci nestaly výhradným vlastnictvím právě tohoto spolumajitele. I peníze, které byly jako tržba firmy Bedřich T. a Jaroslav B. věcí stěžovatelce svěřenou, byly tedy při nejmenším co do polovice statkem, Jaroslavu B-ovi, z jehož vědomí a svolení stížnost odvozuje beztrestnost skutku, cizím. Vědomí stěžovatelky o této objektivní složce skutku je zjištěno větou rozhodovacích důvodů, že obžalovaná věděla, že obchod patřil B-ovi a T-ovi společně.
Avšak právem namítá stížnost dále, že není zjištěn zlý úmysl zločinu zpronevěry a že bylo, byla-li stěžovatelka přes to uznána vinnou, zákona použito vadně (§ 281 čís. 9 písm. c), správně a) tr. ř.). Oním zlým úmyslem jest podle stálé judikatury zrušovacího soudu pachatelovo vědomí o hmotné protiprávnosti skutku čili vědomí, že způsob, jakým se svěřenou mu věcí nakládá, příčí se příkazu, se kterým se věc dostala do jeho neomezené skutečné moci a jímž jest omezeno jeho právo k nakládání s věcí, neboli vědomí, že skutkem maří se účel, za jakým se svěření stalo. Účelem tím bylo v souzené věci podle rozsudečných zjištění, že stěžovatelka měla denní tržbu odevzdávati oběma společníkům — B-ovi a T-ovi — vždy každý den večer po uzavření obchodu. Účel byl ohledně částek celkem 1500 Kč zmařen tím, že si je stěžovatelka ponechala a pro sebe spotřebila. Rozsudek neuvažuje o tom, zda stěžovatelka věděla o hmotné protiprávnosti zjištěného jednání, a nezjišťuje tohoto vědomí, ba nezjišťuje ani, že věděla, že jest jí tržbu odevzdati oběma společníkům a že ji této povinnosti nemůže sprostiti ani výslovné, tím méně jen mlčky projevené svolení jednoho z nich, by si dotyčné částky ponechala. Naopak vyslovují rozhodovací důvody povšechně, tedy s platností i pro subjektivní stránku skutku, že jest nerozhodno, že B. byl spolumajitelem firmy, a zda o zpronevěrách obžalované věděl čili nic nebo zda je dokonce trpěl. Podrobných úvah a přesných zjištění po subjektivní stránce bylo v souzené trestní věci třeba tím více, že stěžovatelka před nalézacím soudem nedoznala, že si byla vědoma hmotné protiprávnosti svého jednání, a že skutečnost spolumajitelství В-a ve spojení se skutečností, stěžovatelkou tvrzenou, že B. věděl a trpěl, že si stěžovatelka část tržby ponechala, mohou poukazovati k mylným ovšem předpokladům stěžovatelky, že B. jest sám o sobě oprávněn k disposicím s tržbou a že s jejím jednáním souhlasí, a tím k nedostatku stěžovatelčina vědomí onoho obsahu v době jejího svémocného jednání. Nejsou-li, jak dovoženo, subjektivní náležitosti zločinu zpronevěry zjištěny, spočívá odsuzující výrok na nesprávném použití zákona a rozsudek je zmatečným podle § 281 čís. 9 písm. a) tr. ř., takže není třeba zabývati se tím, co stížnost rozsudku vytýká po stránce formální. Jelikož pro nedostatek subjektivních zjištění nelze se obejíti bez nového hlavního přelíčení v prvé stolici, bylo za souhlasu generální prokuratury podle § 5 zákona čís. 3 ř. zák. z roku 1878 vyhověno stížnosti ihned v zasedání neveřejném a uznáno dále, jak se stalo.

Citace:

č. 2607. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 823-825.