NPD documents search: Váž. tr., 5 (1923)

Čís. 11154.

Pro nepřípustnost námitky započtení na vyživovací nárok nezáleží na tom, zda se výživné vymáhá podle zákona či podle smlouvy, je-li smlouvou upraven nárok na výživu příslušející ze zákona. Takovým nárokem jest i nárok rozloučené manželky na odškodné (§ 1266 obč. zák.).
(Rozh. ze dne 9. listopadu 1931, Rv II 634/30.)
Rozsudkem ze dne 25. června 1928 bylo rozloučeno manželství žalobkyně Friedy M-ové a Otty M-a z viny žalovaného Otty M-a. Žalovaný Otto M. se zavázal platiti žalobkyni měsíční výživné 600 Kč, vždy prvého dne v každém měsíci předem, počínajíc dne 1. června 1928. Žalovaná Helena M-ová přistoupila k tomuto závazku na placení výživného jako rukojmí a plátkyně a zavázala se nedílnou rukou se žalovaným Otto M-em platiti uvedené měsíční výživné. Proti žalobě o placení výživného 600 Kč namítli žalovaní započtením vzájemnou pohledávku Heleny M-ové 20000 Kč. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, maje za to, že se započtením uplatňovaná pohledávka nehodí k započtení, a uvedl v tomto směru v důvodech: Nárok manželky na poskytování slušné výživy má podle dvorního dekretu ze dne 4. ledna 1841 Sb. z. s. čís. 531 touž hmotněprávní povahu jako nárok podle § 91, po případě § 1264 obč. zák. Již z doslovu dvorního dekretu plyne, že zákon má v prvé řadě na zřeteli poskytování výživy »in natura« a že výživné v penězích jest jen náhražkou této výživy. Pohledávku žalované Heleny M-ové nelze započítati na výživné, neboť tyto pohledávky nejsou stejnorodé (§ 1440 obč. zák.). Odvolací soud k odvolání žalovaných změnil napadený rozsudek v ten rozum, že žalované Heleně M-ové přísluší proti žalobkyni započtením namítaná pohledávka ve výši 11236 Kč, že do této výše žalobní nárok ohledně splátek až včetně do konce roku 1929 započtením zanikl a že se žalobní prosba co do 11236 Kč, to jest splátek až do konce prosince 1929 zamítá. Důvody: Odvolací soud nesouhlasí s názorem napadeného rozsudku. Jde tu o rozluku, nikoli jen o rozvod manželství. Rozlukou zaniká vyživovací povinnost dřívějšího manžela a rozloučená manželka má podle § 1266 obč. zák. nárok na náhradu škody. Jde tu tedy o nárok na náhradu škody, nikoliv o nárok vyživovací, to i tehdy, děje-li se placení podle smlouvy a obdobně jako u výživného v měsíčních lhůtách; předmětem nároku je peněžitá pohledávka, nikoli nárok na poskytování výživy in natura, může tedy na tento peněžitý nárok býti započítána jakákoli jiná pohledávka peněžitá, aniž lze říci, že tu jest nestejnorodost nároků, která by nepřipouštěla započtení, jak by tomu bylo, kdyby se s peněžitou pohledávkou střetl nárok na poskytování výživy in natura, tedy nikoli peněžitá pohledávka. Poněvadž až na tvrzenou nestejnorodost jsou tu podle souhlasného přednesu jinak všecky podmínky započtení mimosoudního ve smyslu § 1438 a násl. obč. zák., nezbylo, než vyslovili, že žalobní nárok na splátky až včetně do konce prosince 1929, jež jednak podle žaloby, jednak i mezitímním uplynutím času staly se splatnými, započtením zanikl, a bylo proto žalobní prosbu v tomto rozsahu zamítnouti. Jinak rozsudek nebyl napaden, pokud se v něm stanoví povinnost žalovaných k placení dalších částek, a zůstal proto nedotčen.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a nařídil prvému soudu, by, doplně řízení, znovu rozhodl.
V otázce, o niž tu jde, uvedl v
důvodech:
Odvolací soud zastává názor, že nejde v souzeném sporu o výživné, na něž by nebylo lze započítati pohledávku žalované, a to proto, že žalobkyně není manželkou rozvedenou, nýbrž manželkou rozloučenou, že rozlukou zaniká vyživovací povinnost manželova a manželka má jen nárok na odškodnění podle § 1266 obč. zák. Její nárok není prý tedy nárokem na výživu, nýbrž jiným nárokem na náhradu škody. Dovolatelka napadá tento názor, uvádějíc, že její nárok na výživné není nárokem na odškodnění ze zákona podle § 1266 obč. zák., nýbrž smluveným nárokem na výživné. Dovolatelka nedomáhala se ani žalobou nároku na náhradu škody podle zákona, nýbrž slíbeného výživného. Předpoklad odvolacího soudu, že jde o nárok na náhradu škody ze zákona podle § 1266 obč. zák. není tedy ve shodě se spisy. Než to není rozhodné, ježto pro námitku započtení nezáleží na tom, zda se výživné vymáhá podle zákona či podle smlouvy, an smlouvou byl jen upraven nárok na výživu příslušející ze zákona. V podstatě jde i při smluvní úpravě o nárok ze zákona, který se jen smlouvou upravuje co do výše nebo uznává. Po právní stránce jde o to, 1. zda proti nároku na výživné z důvodu poměru rodinného lze namítati k započtení vzájemnou pohledávku z jiného důvodu, a 2. zda a pokud za takové výživné lze považovati i smluvené výživné manželky pro případ rozluky. Jak ukázáno nelze činiti rozdíl, zda byl takový nárok na výživu určen co do výše smluvně či zda se tak nestalo. Nelze také rozeznávati, zda výživné bylo stanoveno pro manželku nerozvedenou, rozvedenou, ba i pro rozloučenou. Rozloučené manželce ovšem zákon nepřiznává nárok přímo na výživu, nýbrž přiznává jí jen nárok na odškodné. Ale tam, kde rozloučená manželka utrpěla skutečně škodu tím, že jí následkem rozluky výživa ušla a nemá za ni náhradu, přísluší jí podle § 1266 obč. zák. a § 1323 obč. zák. právo, by jí tato škoda byla nahražena po případě tím způsobem, že se zřídí předešlý stav, tedy že se jí dostane výživného a že se jí tedy nahradí výživné, pokud jí ušlo. Tak se také stalo úmluvou stran, jíž se žalovaný Otto M. zavázal, že bude vyživovati svou manželku měsíčně 600 Kč. Jde tedy i ve sporném případě o nárok na výživu z poměru rodinného, třebaže upravený smlouvou.

Citace:

Č. 11154. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 464-466.