Čís. 1825.
Notáři jako soudnímu komisaři přísluší rozhodovati o tom, které předměty jest pojati do pozůstalostního inventáře.
(Rozh. ze dne 12. září 1922, R I 903/22.)
Rekursní soud zrušil k rekursu dědiců opatření notáře jako soudního komisaře, jímž, projednávaje pozůstalost, rozhodl o tom, které předměty jest pojati do pozůstalostního inventáře, a uložil pozůstalostnímu soudu, by, vykonav potřebné šetření, sám rozhodl o tom, zda sporné předměty patří do pozůstalosti. Důvody: Dle § 28 a 29 nesp. říz. v doslovu zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n. přísluší sice provésti pozůstalostní řízení notářům jako soudním komisařům, ale soudu pozůstalostnímu jest kromě úkonů, v čl. 9 cit. zákona jmenovaných, vyhrazeno rozhodovati o všech otázkách, při projednání pozůstalosti vzniklých, ve smyslu § 27 nesp. říz. A takovou otázkou jest i rozhodnutí o tom, které věci patří do pozůstalostního inventáře. Z toho patrno, že v tomto případě neprávem notář jako soudní komisař rozhodl o tom, zda sporné předměty patří do pozůstalosti, ježto k rozhodnutí o tom byl povolán jedině pozůstalostní soud. Za jmění pozůstalostní dlužno v pochybnosti pokládati ono jmění, v jehož držbě byl zůstavitel v době úmrtí, a přísluší soudu pozůstalostnímu, arciť bez újmy práv a nároků, které sporem lze uplatniti, by rozhodoval o tom, zdali a pokud ve příčině jednotlivých předmětů zůstavitel v držbě byl (§ 97 a 104 nesp. říz.). Šetření však, které v tom směru soudní komisař vykonal, je naprosto nedostatečné.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a uložil rekursnímu soudu, by nehledě k použitému zrušovacímu důvodu, znovu rozhodl o rekursu.
Důvody:
Názor rekursního soudu, že notář nebyl jako soudní komisař oprávněn k opatření, o něž jde, nýbrž, že opatření to mělo zůstati vyhrazeno soudu, nelze uznati správným. § 27 nesp. říz., na nějž se rekursní soud k odůvodnění svého názoru odvolává, vymezuje příslušnost soudu pozůstalostního oproti soudu poručenskému (opatrovnickému) uváděje, v kterých případech soud pozůstalostní může samostatně postupovati a usnesení vydávati i v oněch dědických projednáních, na nichž zúčastněny jsou osoby, jsoucí pod poručenskou neb opatrovnickou ochranou jiného soudu, aniž by se musil dožadovati předem schválení tohoto soudu. Naproti tomu stanoví předpis §§ 28 a 29 nesp. říz. v úpravě zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n. (čl. 9) výslovně, že notáři jako soudnímu komisaři přísluší zejména sepisovati úmrtní zápis, zapečetiti pozůstalost, prohlásiti poslední vůli, sepsati a odhadnouti jmění ..., z čehož vyplývá, že sepis inventáře náleží právě k oněm úkonům, které notáři jako soudnímu komisaři přikázány jsou. Je-li však notář povolán ku sepsání inventáře, jest nepochybně také oprávněn, činiti usnesení o tom, které předměty jest v inventář pojati, jak jasně vyplývá z předpisu §§ 93, 94, 97 a násl. nesp. říz., které stanoví, jak má komisař při sdělání inventáře postupovati, zejména pak z předpisu § 104 nesp. říz., který obsahuje podrobné pravidlo, jak jest se zachovati v příčině věcí, dle udání cizích, anebo věcí zůstavitelových, jež jsou v držení osob třetích, v jeho souvislosti s § 98 nesp. říz., jenž komisaři ukládá zjednati si za tím účelem potřebná vysvětlení. Také výpočet úkonů, které dle nového předpisu §§ 28 a 29 nesp. říz. vyhraženy jsou výlučně soudu, nasvědčuje úsudkem z opaku správnosti tohoto výkladu.