Čís. 14825.

»Veřejnoprávními korporacemi« ve smyslu § 23 zákona ze dne 28. prosince 1932, čís. 204 Sb. z. a n. jsou i obce. Pokud jde o úpravu platových poměrů podle tohoto zákona, nezáleží na totiž že služební poměr zaměstnancův k obci se zakládá na soukromé smlouvě.
(Rozh. ze dne 30. prosince 1935, Rv I 2419/35.)
Žalobci — lesníku — ve službách žalované obce byl žalovanou s odvoláním se na předpisy zákona čís. 204/32 a vládní nařízení čís. 252/33 sb. z. a n. snížen jeho dosavadní plat o 15%. Žalobu na zaplacení této částky prvý soud zamítl, odvolací soud jí vyhověl.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Jde o otázku, zda žalovaná obec byla oprávněna použiti na žalobce jako svého smluvního zaměstnance ustanovení zákona ze dne 28. prosince 1932 čís. 204 sb. z. a n. o úsporných opatřeních personálních. Připomenouti jest, že se na souzenou věc vůbec nevztahuje vládní nařízení ze dne 22. prosince 1933 čís. 252 sb. z. a n., jež nabylo účinnosti teprve dnem 1. ledna 1934, protože se žalobce domáhá zaplacení nedoplatků služného jen za měsíce leden až červenec 1933, tedy za dobu, kdy uvedené vládní nařízení nebylo ještě ani vydáno. V § 23 odst. 1. zák. čís. 204/32 sb. z. a n. se praví, že ustanovení tohoto zákona platí obdobně pro zaměstnance veřejnoprávních korporací a ústavů uvedených v § 212 odst. 1. platového zákona čís. 103/26 sb. z. a n. Poukaz na § 212 odst. 1. platového zákona se vztahuje, jak plyne jasně ze slova »uvedených«, jen na vytčení veřejnoprávních korporací a ústavů, nikoliv na vytčení jednotlivých skupin jejich zaměstnanců, takže záleží jen na tom, zda žalovaná obec jest veřejnoprávní korporací, uvedenou v § 212 odst. 1. platového zákona a zda žalobce jest jejím zaměstnancem. V § 212 odst. 1 plat. zák. se mluví o zaměstnancích veřejnoprávních korporací a ústavů, na něž se vztahuje § 19 zákona čís. 394/22 sb. z. a n., a jest proto podle § 19 tohoto zákona posouditi, které veřejnoprávní korporace a ústavy má na mysli ustanovení § 212 odst. 1. plat. zákona. V § 19 zákona čís. 394/22 sb. z. a n. jsou mezi jiným výslovně uvedeny také obce, takže nelze pochybovati o tom, že veřejnoprávními korporacemi ve smyslu § 212 odst. 1. platového zákona a důsledně i ve smyslu § 23 zákona čís. 204/32 sb. z. a n. o úsporných opatřeních personálních jest rozuměti též obce. I z důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona o úsporných opatřeních personálních — tisk. posl. sněm. 2099 (str. 19) — jest zřejmé, že se veřejnoprávními korporacemi rozumějí v § 23 též obce, jež podle obecního zřízení kryjí své potřeby — obdobně jako stát — povinnými příspěvky, takže úprava platových poměrů jejich zaměstnanců má přímý nebo nepřímý vliv na zatížení obyvatelstva veřejnými břemeny, na vývoj národního hospodářství a na vývoj cenových poměrů (srovnej vysvětlivky k § 212 plat. zák. ve »Sborníku služebního a platového práva státních a jiných veřejných zaměstnanců«, I. svazek, 3. vydání, str. 341). Že žalobce jest zaměstnancem žalované obce, není sporné. Nesejde na tom, že žalobcův služební poměr k žalované obci se zakládá v souzeném případě na soukromé žalobě a že byl vytvořen zvláštními poměry při provádění pozemkové reformy, neboť zákon čís. 204/32 sb. z. a n. po té stránce nečiní rozdílů mezi zaměstnanci pragmatikálními a smluvními, a kde zákona nerozeznává, nemůže rozeznávati ani soud při jeho výkladu. Že tomu tak jest, vyplývá zřejmě i z ustanovení § 27 odst. 1. zákona čís. 204/32 sb. z. a n., podle něhož po dobu účinnosti tohoto zákona pozbývají platnosti všechna ustanovení, týkající se zaměstnanců, uvedených v §§ 21 a 23 a obsažená v předpisech, smlouvách, neb ujednáních, která odporují ustanovením tohoto zákona, po případě nejsou s nimi v souladu. Výjimky stanovil zákon jen v poslední větě prvního odstavce a v druhém odstavci § 27, a to jednak pro hromadné smlouvy dělnické, jednak pro osoby, jejichž služební poměr jest založen na individuelních smluvách, byly-li požitky sníženy již v roce 1931 nebo 1932. Avšak o takové výjmky v souzeném případě vůbec nejde. Převzala-li žalovaná obec žalobce jako revírníka do svých služeb prohlášením ze dne 21. ledna 1932, vydaným ještě před účinností zákona čís. 204/32 sb. z. a n., a zavázala-li se tehdy, že bude dodržovali veškeré mzdové a pracovní podmínky převzatých zaměstnanců podle směrnic pro úpravu služebních a mzdových poměrů, jež vydalo ministerstvo zemědělství, tedy tu jde právě o takové smluvní ujednání, o němž stanoví § 27 odst. 1. zák. čís. 204/32 sb. z. a n., že pozbývá platnosti po dobu účinnosti tohoto zákona, pokud s ním není v souladu. Z tohoto plyne závěr, že žalovaná obec byla zásadně oprávněna provésti srážky z platu žalobcova ve smyslu zákona čís. 204/32 sb. z. a n., jak učinila usnesením obecního zastupitelstva ze dne 16. ledna 1033. Úvaha odvolacího soudu o tom, že zákon neukládá obcím za povinnost, aby provedly srážky, byla zbytečná, protože pro spor jest rozhodné jen, zda žalovaná obec byla podle zákona k provedení srážek oprávněna. Pro spor jest nerozhodné, že srážky z platu žalobcova neprovedly i ostatní obce, jež vyplácely žalobci příslušné částky jeho služného podle poměru svých podílů převzatého lesního revíru, neboť ve sporu jde jediné o to, zda žalobci přísluší proti žalované obci nárok na nedoplatky, jichž se na ní domáhá, a ostatních obcí se tento spor vůbec netýká. Rovněž jest pro spor bez významu, že žalobce nepodléhal nemocenskému pojištění, nýbrž pojištění podle zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, protože z této okolnosti nelze nic vytěžiti pro posouzení, zda žalovaná obec byla oprávněna ke srážkám podle zákona čís. 204/32 sb. z. a n. Pokud se týče výměry srážek, neodporoval žalobce ve sporu proti procentní sazbě žalovanou obcí použité, nýbrž uvedl jen obecně, že jeho naturální požitky byly nepřiměřeně oceněny. Žalovaná obec podala propočet, podle něhož srážky vypočetla a jíž v rozsudku prvního soudu bylo vyloženo a odůvodněno, že srážky byly oprávněny i co do výše a že žalobce svou námitku přemrštěnosti ocenění naturálních požitků ani neprovedl. V odvolání vytýkal sice žalobce, že první soud nevzal v úvahu důkazy o tom nabízené, ale nijak nenaznačil, které průvodní prostředky a o kterých určitých skutkových okolnostech měly býti provedeny. Ve své dovolací odpovědi se žalobce o této otázce již ani nezmiňuje. Za tohoto stavu věci nemůže dovolací soud přezkoumávali správnost výměry srážek žalovanou obcí provedených, protože žalobce neposkytl pro takové přezkoumání potřebný skutkový podklad.

Citace:

č. 14825. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 973-975.