Čís. 1295.

Porušení dodávkové povinnosti.
Ke skutkové podstatě přečinu dle §u 3 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. se nevyžaduje, by bylo ohroženo zásobování obyvatelstva. Stačí úmyslné nesplnění povinnosti.
Podati vysvětlení o zásobách není podmíněno tím, že nastala již povinnost dodávací.
(Rozh. ze dne 10. října 1923, Kr II 208/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku lichevního soudu při krajském soudě v Jihlavě ze dne 23. listopadu 1921, jímž byli obžalovaní sproštěni dle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro zločin dle 3 (1) zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. a pro přečin dle §u 2 (2) téhož zákona, zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl. Důvody:
Sprošťující výrok lichevního soudu spočívá na nesprávném výkladu zákona. Nesprávným je především názor lichevního soudu, že ukrytí zásob není ještě porušením dodávací povinnosti, poněvadž jest to činnost toliko trpná a ježto prý ke skutkové povaze přečinu porušení dodávkové povinnosti jest zapotřebí, by tu byla nějaká činnost positivní, jíž se zásoby veřejnému zásobování odvádějí tak, že uchopení úřadem jsou naprosto odňaty, na př. když je pachatel zničí, zkrmí, zcizí. Leč lichevní soud přehlíží, že se v prvém odstavci §u 3 lichevního zákont ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. mluví toliko o povinnosti, vyráběti nebo dodávati předměty potřeby, a prohlašuje se za trestný čin toliko úmyslné porušení této povinnosti. Že by skutková povaha tohoto přestupku vyžadovala též, aby skutečně ohroženo bylo zásobování obyvatelstva, to citované zákonné místo ani výslovně neustanovuje ani to nelze jinak ze zákona vyvoditi. Jinak tomu bylo arci za platnosti cís. nařízení ze dne 24. března 1917 čís. 131 ř. z., kde § 12 výslovně ustanovoval, že přečinu úmyslného porušení dodávkové povinnosti, založené na úředním příkaze, dopustí se ten, kdo úmyslně poruší povinnost vyráběti nebo dodávati předměty potřeby bylo-li tímto činem ohroženo zásobení většího počtu osob předměty potřeby. Při porušení dodávkové povinnosti založené na smlouvě však již tento předpkolad pro kvalifikaci jako přečin stanoven nebyl (viz § 13 cit. cís. nař. čís. 131/1917). Tím tedy, že v §u 3 (1) pokud se týče (2) nynějšího lichevního zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n, vynechán byl dodatek »Bylo-li tímto činem ohroženo zásobení většího počtu osob předměty potřeby«, obsažený v §u 12 cís. nařízení ze dne 24. března 1917 čís. 131 ř. zák., dal zákonodárce zřejmě na jevo, že ohrožení zásobení obyvatelstva není nutným zákonným znakem pro skutkovou povahu toho přečinu dle §u 3 (1) a (2) nyní platného lichevního zákona. Tato okolnost jest směrodatnou toliko pro kvalifikaci činu eventuelně jako zločinu ve smyslu §u 3 (3) lichevního zákona. Ostatně nelze o tom pochybovati, že tím, že někdo své zásoby, které má dodati, ukryje, by je nemusil dodati, a spoléhá se na to, že nalezeny nebudou, ohrožuje zajisté také dodávku a tím i zásobení osob na tuto dodávku po případě odkázaných. Mluví-li se pak v §u 3 (1) lichevního zákona o porušení povinnosti, znamená to tolik jako nedodržení, nesplnění povinnosti, založené na platném úředním příkazu a jest tu proto porušení této povinnosti také již tehdy, když se nedodá včas množství předepsané. Pro trestnost nesplnění dodávkové povinnosti nevyžaduje tudíž zákon nějaké positivní činnosti (protivou nečinnosti), nýbrž vyžaduje jen úmyslné nesplnění povinnosti. Úmyslným nesplněním povinnosti jest však každé vědomé nesplnění povinnosti, totiž nesplnění povinnosti, ač se o dodávací povinnosti a obsahu jejím vědělo, oproti nesplnění toliko kulposnímu, a může proto přečin úmyslného porušení dodávací povinnosti býti spáchán i tehdy, když někdo ví, že má do určité lhůty určité množství obilnin dodati a nepostará se o jich dodání, ač je má, a tím více úmyslným ukrytím zásob, kterýžto čin jest nejlepším důkazem zlého úmyslu pachatelova, totiž úmyslu, že nechce svou dodávkovou povinnost splniti. Lichevní soud vychází dále s mylného stanoviska, že, když pro obžalované dne 25. ledna 1921 ještě nenastala povinnost dodávati předměty potřeby, nelze mluviti ani o povinnosti, podati vysvětlení. Lichevní soud směšuje dvě zcela různé věci, totiž povinnost, dodati obilniny na kontingent, a povinnost, podati rekvisiční komisi vysvětlení o stavu zásob. Oprávnění úřední osoby, požadovati od někoho vysvětlení o stavu jeho zásob obilí a mlýnských výrobků a konati prohlídku, jest zcela samostatné a není některak závislé na tom, zda někdo má uloženou dodávkovou povinnost či nikoliv. Směrodatným jest tu doslov předpisu §u 21 (2) vyhlášky ministerstva pro zásobováni lidu ze dne 28. června 1920, čís. 423 sb. z. a n., který praví: »Zmocněnci ministerstva pro zásobování lidu neb okresního obilního ústavu jsou oprávněni v zemědělských a jiných podnicích, když se náležitě legitimují, vykonati prohlídky ... Těmto orgánům buď dovolen přístup do místností těch a buďtež jim, žádají-li o to, dána všechna vysvětlení, jichž žádají.« Ježto pak tento předpis zní zcela všeobecně, nelze o tom pochybovati, že obžalovaní byli povinni Janu D-ovi, zmocněnci okresního obilního úřadu, podati vysvětlení o stavu svých zásob, to tím více, ježto, jak ze spisů vysvitá, dodávkové své povinnosti ještě nevyhověli.

Citace:

č. 1295. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 400-402.