NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 1

Č. 4380.

Zajištění bytu: I. Zajištění bytu pro státní zaměstnance podle § 13 zák. č. 225/22 ve znění zák. č. 87/23 není přípustné, jestliže budova, v níž byt jest, patří subjektu v § 20 č. 3 cit. zák. jmenovanému a užívá se jí, třeba jen z části, pro účely tohoto subjektu. — O. Není nezákonné ani vadné, jestliže zsp, než vydá rekursní rozhodnutí o zajištění bytu podle cit. zák., si vyžádá od min. soc. péče jeho mínění.
(Nález ze dne 3. února 1925 č. 1982).
Věc: Board of Mission of the Methodist Episcopal Church v Nashvillu ve státě Tennesee U. S. A. proti zemské správě politické v Praze stran zajištění bytu.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Výměrem ze 7. dubna 1924 zajistila osp ve Slaném na základě § 13 zák. z 11. července 1922 č. 225 Sb. ve znění zák. z 26. dubna 1923 č. 87 Sb. v domě st-lky ve S. byt, který byl od roku 1912 obýván poštovním ředitelem Janem V. a uprázdnil se služebním jeho přeložením do Č., pro nástupce jeho místoředitele Josefa P. Ve výměru podotknuto, že k námitkám st-lkou písemně uplatňovaným, že zajištění bytu brání předpis § 20 č. 3 cit. zák., nelze přihlížeti, ježto sporných místností nikdy před vydáním svrchu uvedeného zákona ani v době jeho vydání resp. počátku působnosti k účelům humanitním a zdravotnickým, osvětovým a kulturním užíváno nebylo ani se téhož času ještě neužívá.
Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad odvolání, ježto jsou zde zákonné předpoklady pro zajištění bytu.
K vývodům odvolacím podotknuto, že dle názoru min. soc. péče ustanovení § 20 č. 3. zák. č. 225/1922 má na mysli budovy, kterých se jako celku užívalo a užívá k účelům tamže naznačeným a že tudíž zákon se vztahuje na ony části budovy, kterých se ani v době vydání zákona neužívalo ani nyní neužívá k účelům naznačeným. Používání bytu pro kazatele jest obyčejným užíváním k účelům bytovým a nikoliv k zvláštním obecně prospěšným účelům humanitním, osvětovým atd.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí podané neshledal nss ani nezákonnost, ani podstatnou vadu řízení po rozumu § 6, odst. 2. zák. o ss v tom, že žal. úřad si před rozhodnutím vyžádal od min. soc. péče jeho mínění o významu § 20 č. 3. zák. z 11. července 1922 č. 225 Sb. a že názor ten ve svém rozhodnutí uvedl.
Ze správních spisů jest patrno, že žal. úřad si nevyžádal od min. ani souhlas k svému rozhodnutí, ani směrodatný pokyn, jak má rozhodnouti, nýbrž že žádal jen o sdělení mínění.
Z nař. rozhodnutí také nelze usuzovati, že žal. úřad pokládal názor min. soc. péče za autentický výklad zákona a že rozhodnutí své opřel o tento názor, nýbrž dle znění rozhodnutí toho žal. úřad samostatně zkoumal, jsou-li dány zákonné předpoklady pro zajištění bytu, uznal, že jsou dány a vycházel z téhož právního názoru, jako min. soc. péče.
Není však žádné právní normy, která by zakazovala správnímu úřadu vyžádati si před rozhodnutím od úřadu vyššího jeho mínění. Ve věci samé bylo však stížnost uznati důvodnou. Nař. rozhodnutí spočívá na právním názoru, že ustanovení § 20 č. 3. zák. č. 225 ex 1922 vztahuje se jen na takové budovy, jichž jako celku se užívá k účelům tam naznačeným, a že tedy zákon se vztahuje na ony části budov, kterých se ani v době vydání zákona, ani nyní neužívá k účelům v cit. ustanovení naznačeným.
Názor ten nelze uznati správným. Zákon č. 225/22 nevztahuje se dle § 20 č. 3 na budovy, kterých korporace a ústavy humanitní a zdravotnické, osvětové a kulturní užívají pro své účely. Ustanovením tím zákon chce chrániti činnost korporací a ústavů, sledujících obecně-prospěšné účely v zákoně vytčené a vylučuje proto omezování jejich volné disposice s budovami účelům takovým věnovanými čili vylučuje omezování vlastníka ve volném užívání místností v budovách takových. Správnosti názoru toho nasvědčuje zpráva výboru ústavně-právního k návrhu zákona o mimořádných opatřeních bytové péče (Tisk 3675 posl. sněmovny N. S. 1922 č. listu 9), dle níž do návrhu vsunuta byla věta, podle které zákon se nevztahuje také na budovy, kterých korporace a ústavy humanitní a zdravotnické, osvětové a kulturní užívají pro svoje účely. Účelem tohoto ustanovení jest zabezpečiti možnost nerušeného užívání budov, které patří subjektům v § 20 č. 3 cit. zák. jmenovaným a jejich účelům již slouží. Možnost, aby účely ty byly plněny, vyžaduje však, aby vlastník měl volnou disposici s budovou a vylučuje proto zákon použití všech svých ustanovení tuto volnou disposici omezujících, i kdyby jinak předpoklady pro použití ustanovení těch dány byly.
Z této tendence zákona dlužno souditi, že zákon nechrání takové budovy jen tehdy, když jich bylo v době vydání zákona ve všech částech užíváno k obecně prospěšným účelům, nýbrž i tenkráte, když byly takovým účelům věnovány a když jim v době vydání rozhodnutí o zajištění vůbec, třeba jen z části, sloužily.
Kdyby byl zákonodárce zamýšlel připustiti zajištění bytů pro státní zaměstnance ve smyslu § 13 cit. zák. i v budovách patřících subjektům ve smyslu § 20 č. 3 cit. zákona uvedeným a sloužícím jejich účelům, nebyl by zajisté vyloučil účinnost předpisu § 13. Poněvadž však i působnost tohoto předpisu zcela vyloučil, plyne z toho, že uprázdní-li se byt, obývaný v budově patřící subjektu v § 20 č. 3 uvedenému a sloužící též účelům tohoto subjektu, není přípustné omezení volné disposice majitele budovy s bytem uvolněným. Použití § 20 č. 3 cit. zák. by ovšem nebylo odůvodněno již tím, že majitel budovy hodlá v budoucnosti použíti pro účely v § 20 č. 3 uvedené, ani jen tím, že jí pro takové účely nabyl.
Žal. úřad vycházeje z uvedeného mylného názoru, opomenul za účasti strany zjistiti, zdali st-lka jest korporací neb ústavem, sledujícím účely humanitní po případě osvětové neb kulturní, jak ona tvrdí, a zdali již před tím, než vydáno bylo rozhodnutí o zajištění bytu, sloužila budova, v níž se zajištěný byt nalézá, alespoň z části uvedeným účelům. Okolnosti ty jsou pro posouzení věci s právního hlediska Výše uvedeného důležitý. Nedostatek vyšetření okolností těch jest podstatnou vadou řízení, pro kterou nemohl nss zákonitost nař. rozhodnutí přezkoumati. Poněvadž vada ta byla způsobena mylným výkladem ustanovení § 20 č. 3 zák. č. 225/22, musilo nař. rozhodnuto zrušeno býti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 4380. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 339-341.