NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Čís. 2055.

Čl. 9. zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n.
Na 14denní lhůtu druhého odstavce čl. 9. jsou soudní prázdniny bez vlivu. Oznámení dědiců, že si pozůstalost projednají sami, třebas podáno včas u soudu, nemá účinnosti, nebylo-li soudem ve lhůtě doručeno notáři.
Lhůta ta počíná dnem, kdy dědicům dostalo se vyrozumění soudu pozůstalostního nebo notáře, jímž se dědici zpravují v této své vlastnosti o zůstavitelově úmrtí. (Rozh. ze dne 28. listopadu 1922, R 2 396/22.)
Dědicové byli vyrozuměni soudem o úmrtí zůstavitelově dne 8. srpna 1922, kdy vdova žádala u soudu zplnoletění nezl. dítek, načež dne 11. srpna 1922 dědicové zaslali pozůstalostnímu soudu oznámení, že si pozůstalost projednají sami. Pozůstalostní soud vyžádal si spisy od notáře jako soudního komisaře, jemuž je byl mezitím zaslal, aniž by mu sdělil oznámení dědiců, a povolil usnesením ze dne 22. srpna 1922 dědicům, by si pozůstalost projednali sami. Přípisem ze dne 22. srpna 1922 vyrozuměl notář dědice, že jím jako soudním komisařem byla prohlášena poslední vůle zustavitelova. Usnesení pozůstalostního soudu bylo notáři doručeno dne 8. září 1922. Rekursní soud vyhověl stížnosti notáře do tohoto usnesení a nařídil pozůstalostnímu soudu, by svěřil pozůstalost notáři k dalšímu projednání. Důvody: Čl. 9. zák. ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n. nařizuje výslovně, že dědici, chtějí-li pozůstalost sami projednávati, musí o tom písemně neb ústně učiniti oznámení notáři do 14dnů, kdy byli vyrozuměni o úmrtí zůstavitele neb obdrželi obsílku ku projednávání. Toho dědici v tomto případě neučinili. O úmrtí zůstavitelově byli soudem vyrozuměni již dne 8. srpna 1922, kdy vdova se svými nezl. dětmi zažádala protokolárně u soudu o zplnoletění obou dětí, po případě nejpozději dne 23. srpna 1922, kdy uvědomění byli soudním komisařem o tom zvláštními obsílkami. Buď tedy do 22. srpna 1922 nebo nejpozději do 6. září 1922 měli dědici oznámiti notáři jako soudnímu komisaři, že si pozůstalost projednají sami. Místo toho zaslali však oznámení dne 11. srpna 1922 pozůstalostnímu soudu, což nestačí. Soud neodstoupil totiž toto oznámení soudnímu komisaři, nýbrž vyžádal jen od notáře vrácení pozůstalostního spisu. Není o tom ve spisech průkazu, že v usnesení ze dne 11. srpna 1922 bylo toto oznámení dědiců sděleno soudnímu komisaři, poněvadž stěžovatel popírá, že toto usnesení obdržel nebo že v něm o oznámení dědiců byla zmínka. Ve spise nachází se pouze záznam, že mají býti od soudního komisaře vyžádány spisy. Ale, i kdyby tomu tak bylo, musí dle zákona dědici notáři samému oznámiti svůj úmysl buď přímo, buď soudem, což se nestalo.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Článkem 9. zákona ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb. z. a n., bylo stanoveno, že přísluší notářům jako soudním komisařům provésti pozůstalostní řízení; z tohoto ustanovení byla připuštěna výjimka, dle níž jest dědicům možno, nejpozději do 14 dnů po tom, kdy se jim dostalo vyrozumění o úmrtí neb obsílky ku projednání, oznámiti notáři písemně neb ústně, že si sami pozůstalost projednají. Podle doslovu zákona nemůže býti pochybno, že tato 14denní lhůta neběží ode dne, kdy se dědicové o úmrtí zůstavitelově vůbec dověděli, nýbrž vyrozuměním o úmrtí jest rozuměti usnesení neb opatření úřadu, pozůstalost projednávajícího, soudu pozůstalostního nebo notáře jako soudního komisaře, jímž se v pozůstalostním řízení zpravují dědici v této své vlastnosti o zůstavitelově úmrtí. Nelze proto přisvědčiti názoru rekursního soudu, že se dědicům dostalo vyrozumění o úmrtí dne 8. srpna 1922 tím, že vdova se tohoto dne dostavila k soudu poručenskému, který jest zároveň soudem pozůstalostním, by žádala o zplnoletění svých dětí, poněvadž tyto měly převzíti obchod po zemřelém otci. O zustavitelově úmrtí byli dědici vyrozuměni teprve přípisem notáře jako soudního komisaře ze dne 22. srpna 1922, v němž tento sděluje, že jím jako soudním komisařem byla prohlášena poslední vule zůstavitelova; teprve doručením tohoto dopisu zvěděli dědici, že notář, jemuž podle zákona přísluší provésti pozůstalostní řízení, je provádí. Dopis byl dědicům doručen dne 23. srpna 1922. Tento den spadá sice do soudních prázdnin, avšak soudní prázdniny nemají na projití 14denní lhůty druhého odstavce čl. 9. cit. zák. vlivu, poněvadž to není lhůta stanovená pro úkon stran v pozůstalostním řízení, na které se vztahuje ustanovení § 7 nesp. říz., nýbrž časové určení, v kterém právo, dědicům v druhém odstavci čl. 9. cit. zák. propůjčené, že smějí si pozůstalost projednati sami, musí býti vykonáno, jinak pomíjí, jehož zmeškání však na průběh zahájeného pozůstalostního řízení nemá vlivu. Počala tedy lhůta k oznámení dědiců ve smyslu druhého odstavce čl. 9. cit. zák. běžeti dne 23. srpna 1922 a končila 6. září 1922. Notáři bylo však teprv 8. září 1922, tedy již po projití 14denní lhůty, doručeno usnesení okresního soudu ze dne 22. srpna 1922, jímž bylo dědicům povoleno, by si pozůstalost projednali sami a z něhož notář teprve seznal, že dědicové učinili oznámení v druhém odstavci čl. 9. cit. zák. předepsané. Že dědici podali oznámení soudu již dne 11. srpna 1922, nerozhoduje; podle zákona jsou povinni učiniti oznámení notáři, jelikož jemu pozůstalost soudem již přikázána a jde tedy na jejich vrub, jestliže učinili oznámení své soudu a notář o tom, že oznámení učinili, nebyl včas zpraven.

Citace:

č. 2055. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1119-1121.