NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1504.

Průkaz, že dlužník zaslal vymáhajícímu věřiteli dlužný peníz poštovní poukázkou, nestačí pro návrh na zrušení exekuce.
(Rozh. ze dne 21. února 1922, R I 141/22.)
Dlužník nezaplatil v rozsudečné lhůtě dlužného peníze, pročež věřitel vznesl dne 7. listopadu 1921 exekuční návrh. Dlužník zaslal dlužný peníz dne 4. listopadu 1921 poštovní poukázkou, již věřitel obdržel teprve dne 8. listopadu 1921, načež obmezil exekuci na útraty návrhu na povolení exekuce. Žádosti dlužníka o odložení a zrušení této exekuce soud prvé stolice vyhověl, ježto dlužník platební povinnosti v rozsudku vyslovené tím dostál a vymáhajícího věřitele úplně uspokojil, podav dlužný peníz dne 4. listopadu 1921 poštovní poukázkou u poštovního úřadu v S. s poukazem, by tento peníz byl vymáhajícímu věřiteli doručen. Rekursní soud zamítl dlužníkův návrh. Důvody: Tento názor prvého soudu mohl by býti správným jenom tehdy, kdyby byl dlužník poukázal peníze v čas a to ještě ve lhůtě rozsudečné. Jak však ze spisů exekučních na jevo vychází, a prvý soud též zjistil, podal dlužník peníze u poštovního úřadu v S. teprve několik dní po právní moci rozsudku, tedy po uplynutí 14 denní lhůty rozsudečné. Následkem toho ocitl se dlužník v prodlení a dle 1333 a 1334 obč. zák. stihají ho i následky tohoto prodlení, zejména povinnost k náhradě škody a ručení za náhodu. Za náhodu takovou sluší však pokládati i tu okolnost, že doručení zaslaných peněz se na poště zdrželo tak, že vymáhající věřitel mezi tím podal exekuční žádost. Škodu vymáhajícímu věřiteli tím vzniklou, která spočívá v útratách žádosti exekuční a případných dalších útratách, musí proto dlužník nahraditi. Ostatně dlužník, když již se o své újmě pro zaslání peněz poštovní poukázkou rozhodl, měl vymáhajícího věřitele buď telegraficky neb telefonicky o tomto svém kroku vyrozuměti, a mohl tak podání exekučního návrhu ještě včas předejíti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Dovolací rekurs není odůvodněn. Zrušení exekuce ve smyslu § 40 ex. ř. předpokládá, že vymáhající věřitel byl uspokojen, sečkati povolil anebo výkonu exekuce se vzdal. V tomto případě není sporno, že dlužník nezaplatil dluhu ve lhůtě rozsudkem stanovené a že vymáhající věřitel v den podání exekučního návrhu, t. j. 7. listopadu 1921, nebyl ještě uspokojen, jelikož peníze obdržel teprve 8. listopadu 1921, načež omezil exekuci na útraty exekučního návrhu, které zavinil povinný svým průtahem. Tím, že dlužník poukázal peníze věřiteli, nelze ho považovati za uspokojena ve smyslu § 40 ex. ř., to tím méně, jelikož odesílatel dle § 105 poštovního řádu ze dne 22. září 1916, čís. 317 ř. zák. jest oprávněn žádati, by mu byla zásilka vrácena. Ustanovení § 46 ex. ř. a bodu 31. odstavec I. návodu pro výkonné orgány tomuto názoru neodporují, neboť předpisem, že se má prozatím upustiti od výkonu exekuce, předkládá-li dlužník potvrzení, že částku, které se domáhá věřitel, odevzdal poště, nebyly změněny předpoklady pro zrušení exekuce dle § 40 ex. ř. Právem tedy zamítl rekursní soud návrh povinného na zrušení a odložení exekuce.

Citace:

č. 1504. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 180-181.