NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 2

Čís. 3376.

Domáháno-li se při poškození budovy požárem uvedení budovy v předešlý stav anebo zaplacení odškodného, jest rozhodnouti v prvé řadě
o nároku na uvedení budovy v předešlý stav, o nároku na odškodnění
pak jen tehdy, nedá-li se uvedení v předešlý stav provésti. Prodlel-li
škůdce s uvedením věci v předešlý stav, jde zhoršení poškozené věci
na jeho vrub.
(Rozh. ze dne 8. ledna 1924, Rv II 786/23.)
Právoplatným rozsudkem uznána byla co do důvodu povinnost
eráru, nahraditi žalobkyni škodu požárem jejího domku při provozu železnice dne 11. dubna 1920. Žalobkyně domáhala se buď znovuzřízení
domku anebo zaplacení 106 790 Kč (z toho 6 790 Kč za shořelé svršky).
Procesní soud prvé stolice přiznal žalobkyni 17 995 Kč 50 h. Odvolací soud vyhověl odvolání žalobkyně potud, že uznal žalovaného povinným uvésti dům žalobkyně v předešlý stav a zaplatiti jí za shořelé svršky 6 438 Kč. Důvody: Z žádosti žalobní v souvislosti s přednesem žalobním, v němž žalobkyně, vypočítávajíc součástky domku, požárem zničené nebo poškozené, a tvrdíc, že znovuzřízení těchto součástí bude vyžadovali nákladu 100 000 Kč, dovolává
se ocenění znaleckého, jest zřejmo, že žalobkyně domáhá se v prvé řadě
uvedení domku v předešlý stav a že teprve v druhé řadě, tedy jen in
eventum, požaduje náhradu peněžní a že tudíž žalobní žádosti rozuměti
dlužno tak, že jí uplatňuje žalobkyně nárok ve smyslu §u 1323 obč. zák.
a že druhý žalobní návrh jest pouze návrhem eventuelním pro ten případ, že ve sporu bude namítnuto, že uvedení domku v předešlý stav
nelze provésti, a že námitce bude vyhověno. Žalovaný skutečně namítl
takovou neuskutečnitelnost a rozsudek dává mu za pravdu, opíraje se
o znalecký posudek a jsa názoru, že z něho vyplývá nemožnost plnění,
žalobkyni v prvé řadě požadovaného. Názoru tomuto nelze přisvědčiti.
Rozsudek přehlíží, že znalecký posudek, jehož se dovolává, vztahuje
se na stav domku nikoliv v době po požáru, nýbrž na jeho stav z doby
mnohem pozdější, od požáru podstatně zhoršený, a že ohledně onoho
stavu zní v ten rozum, že tehdy bylo uvedení domku v předešlý stav
zcela nepochybně možným. Ježto žalobkyně v tomto sporu domáhá se
zřejmě uvedení domku v předešlý stav jenom ze stavu, vzniklého přímo
požárem, a i žalovaný namítá nemožnost tohoto odškodnění pouze
vzhledem k tomuto stavu, což zřejmo z toho, že s námitkou touto nevystoupil již v době, kdy zhoršený stav domku znalci nebyl zjištěn a po
jeho zjištění neučinil námitky, že i tento zhoršený stav činí požadované
odškodnění neuskutečnitelným, není zajisté přípustným, aby pro tento spor shledán byl rozhodným stav domku, nastavší teprve za sporu. Následkem toho možno přihlížeti pouze ku posudku znaleckému ohledně
stavu domku v době požáru a, ježto v tomto směru znalci uskutečnitelnost odškodnění žalobkyní v první řadě požadovaného jest potvrzena,
dlužno žalobkyni přiznati toto odškodnění a nikoliv pouze odškodnění
požadované podružně. Ostatně, i kdyby přes to snad mohlo se míti za
to, že na pozdější zhoršený stav domku nutno vzíti zřetel jíž v tomto
sporu, nelze přisvědčiti názoru prvé stolice, že posudkem znaleckým
jest zjištěna neuskutečnitelnost odškodnění primérního. Vždyť znalci
prohlašují výslovně, že domek lze uvésti v předešlý stav i z nynějšího
zhoršeného stavu a pouze udávají, že by to nebylo rationelním a hospodářsky účelným, to však jen proto, že by oprava vyžadovala téměř
tolik, jako výstavba domku nového. Z toho neplyne nikterak, že by
oprava domku byla pro žalovaného nedosažitelnou aneb aspoň vyžadovala nákladu tak rozsáhlého, že by bylo jím žalovanému uloženo břemeno, kteréž není v rozumném poměru s jeho výsledkem, to tím méně,
ano z rozsudku zřejmo, že by oprava ze stavu nynějšího byla o jen
několik tisíc korun dražší, než v době po požáru a přece jen menšího nákladu vyžadovala, než výstavba domku nového. Žalobkyni přísluší tudíž odškodnění, v první řadě požadované i za tohoto stavu věci, to tím více, ježto zhoršený stav domku nikterak nelze přičísti na její vrub. Žalovaný netvrdil, tím méně prokázal, že zhoršení nastalo skutečností, za niž nelze jej činiti zodpovědna, tedy buď náhodou, ku kteréž nezavdal popudu, nebo zaviněním žalobkyně. Jest tudíž i tento zhoršenýstav domku v příčinné souvislosti se zaviněním žalovaného a jde jen na jeho vrub, ježto nastal v době, kdy byl se svým závazkem v prodlení. Z těchto důvodů bylo odvolání, pokud domáhá se odsouzení žalovaného potřeba rozhodovati dále ještě také o návrhu žalobním na odsouzení žalovaného ku náhradě peněžní. Bylo již řečeno, že tento návrh jest návrhem pouze eventuelním, jímž netřeba se již zabývati, ježto bylo vyhověno návrhu prvotnímu, o němž žalobkyně neprohlásila, že žalovaný
může se ho sprostiti zaplacením požadovaného peníze (§ 410 c. ř. s.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání ani té ani oné strany.
Důvody:
Žalobkyně, uplatňujíc pouze dovolací důvod čís. 4 §u 503 c. ř. s., spatřuje nesprávné právní posouzení věci v názoru odvolacího soudu, že žalobkyně domáhá se v prvé řadě uvedení domku v předešlý stav a že určení peněžní náhrady škody požaduje jen podružně, kdyby nebylo totiž vyhověno jejímu nároku na uvedení domku v předešlý stav a v dovolání doličuje, že náhradu škody 38 790 Kč žádala jako plnění alternativní po rozumu §u 410 c. ř. s., jímž by se mohl žalovaný erár sprostiti plnění předmětu sporu. Kdyby tomu bylo tak, nebylo by lze tuto
formální vadu rozsudku napadati dovolacím důvodem čís. 4 §u 503 c. ř. s., který předpokládá nesprávné posouzení právních otázek práva hmotného, a nebyl by dovolací důvod po zákonu proveden. Než tvrzení
dovolání o této povaze onoho nároku odškodňovacího příčí se spisům,
z nichž jest patrno, že žalobkyně chtěla, by jí náhrada škody byla soudem přiřčena, by tedy o tomto nároku bylo soudem jednáno a rozhodnuto, což ovšem při alternativním plnění dle §u 410 c. ř. s. jest naprosto vyloučeno. Ve skutečnosti domáhá se žalobkyně náhrady za domek, zaviněním dráhy požárem poškozený, a jde jí především o to, by domek byl v původní stav uveden, jak také prvotní návrh žalobní zněl a teprve při jednání dne 13. prosince 1921 byl doplněn dodatkem »anebo zaplatiti 100 000 Kč,« což později sníženo na 38 790 Kč. Požaduje tedy žalobkyně zřejmě náhradu škody po rozumu §u 1323 obč. zák., který ukládá škůdci především, aby uvedl vše do dřívějšího stavu, a kdyby se to provésti nedalo, by nahradil odhadní cenu. S tohoto jedině správného hlediska právního posuzuje věc odvolací soud, dospívaje k závěru, že v prvé řadě jest rozhodnouti o nároku na uvedení domku do předešlého stavu a že otázka náhrady peněžní jest v podřadném a jen eventuelním poměru k onomu nároku. Vyhověl-li však odvolací soud žalobě potud, že uznal žalovaný erár povinným, aby požárem poškozený dům uvedl v dřívější obytný stav, neměl ovšem již příčiny obírati
se nárokem na odškodnění podle ceny odhadní, který zákon přiznává
jen za podmínky, že uvedení v předešlý stav, t. j. napravení škody in
natura nedá se uskutečniti (§ 1323 obč. zák. slova: »Wenn dieses nicht tunlich ist.«). Dovolání žalobkyně není tedy opodstatněno. Než ani dovolání žalovaného eráru, uplatňující dovolací důvody čís. 2 a 4 §u 503 c. ř. s., není oprávněno. Po právní stránce jde tu v podstatě jen o otázku, zda jest uvedení poškozeného domku v předešlý stav technicky možným či nikoli, a odvolací soud k otázce této přisvědčil právem, neboť bylo znalci zjištěno, že uvedení domku v předešlý stav bylo v roce 1920 hned po požáru možným a racionelním a že tenkráte by bylo vyžadovalo při použití nového materiálu pouze nákladu 13 300 Kč, že ale také nyní jest možným a že by ovšem vyžadovalo stavebního nákladu většího, asi 24 700 Kč, že však se stanoviska ekonomického a odborného by se nedoporučovalo. Z toho vyplynul správný závěr odvolacího soudu, že uvedení domku v předešlý stav jest i nyní ještě technicky možným, a dovolání brojí jen proti skutkovému zjištění nižších soudů, dovozujíc, že ani po požáru nebylo, ani nyní není uvedení do předešlého stavu možným. Nelze přisvědčiti ani právním vývodům dovolacím, že, když znalci se vyjádřili, že se stanoviska ekonomického a odborného by se uvedení v předešlý stav nedoporučovalo, tím již podle zásad rozumného hospodářství restituce není účelnou a proto že nemůže býti vůbec požadována, neboť účelnost v tomto případě jest posuzovati nejen s hlediska odborného (stavitelského), nýbrž jest hleděti
k poměrům a potřebám poškozeného a nemá při posuzování této otázky
rozhodného významu okolnost, že znovuzřízení domu bude nyní vyžadovati vyššího nákladu, než kdyby bylo bývalo provedeno hned po požáru, když jinak uvedení v předešlý stav jest technicky zcela možným, což znalci výslovně k dotázce žalovaného zdůraznili. Důvodnou není ani výtka žalovaného, že se rozsah poškození nedal přesně ani určiti, neboť práce a hmoty, které bude vyžadovati uvedení domu v předešlý
stav, byly v žalobě uvedeny a znalci určeny. Ukládá-li § 1323 obč. zák. náhradu škody v ten způsob, že jest poškozenou věc uvésti v předešlý stav, nemůže se povinný této povinnosti sprostiti tím, že uvedení v předešlý stav oddaluje a že průběhem doby stav poškozené věci působením přírodních vlivů se zhorší, a správným jest názor odvolacího soudu,
že, když za takových okolností jsou pak podmínky znovazřízení věci
obtížnějšími, jde to na vrub osoby k restituci povinné, poněvadž za průtah ve znovazřízení nezodpovídá poškozený, pokud je sám nezdržuje,
nýbrž jest věcí povinného k náhradě, by opravy provedl co nejdříve,
chce-li se těchto pro něho nepříznivých důsledků uvarovati a to způsobem vhodným, by znovazřízení věci souhlasilo se stavem dřívějším.

Citace:

č. 5669. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8/1, s. 910-912.