NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 2

Čís. 4274.

Zaopatřovací požitky bývalých zaměstnanců na velkém majetku pozemkové (zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n.). Pokud náleží do skupiny šesté tabely, kdo konal práce zahradnické. Lhostejno zda zaměstnanec nebyl potřebného vzdělání, záleží pouze na tom, jaké služební postavení bylo zaměstnanci svěřeno a jaké zastával.
(Rozh. ze dne 15. října 1924, Rv I 1160/24.)
Žalobu vdovy po zahradníku na jeho posledního zaměstnavatele o placení zaopatřovacích požitků dle šesté skupiny zákona čís. sb. 130/ 1921 procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nesprávné právní posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) spatřuje dovolatelka především v tom, že odvolací soud přiznal žalobkyni zaopatřovací požitky podle šesté skupiny bývalých zaměstnanců na velkém pozemkovém majetku (zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n.) přes to, že zesnulý muž žalobkyně neměl, jak se ve vysvětlivkách k tabulce zaopatřovacích požitků, připojené k prováděcímu nařízení ze dne 13. května 1921, čís. 189 sb. z. a n. k zařadění do skupiny šesté žádá odborného vzdělání školního ani v pomologii (ovocnářství) ani v zelinářství. K této výtce jest uvésti, že stanovisko odvolacího soudu v otázce, zda lze Eduarda H-a zařaditi do oné skupiny zaměstnanců i bez průkazu o nabytí školního vzdělání, není nesprávné. Nejvyšší soud již v několika svých rozhodnutích (srovnej sb. n. s. čís. 2326 a 2539) vyslovil názor, že i když v oněch vysvětlivkách, připojených k prováděcímu nařízení ze dne 13. května 1921, čís. 189 sb. z. a n. se pro zařadění zaměstnance nebo jeho pozůstalých do té neb oné skupiny vyžaduje buď středoškolské neb odborné školní vzdělání, po případě zvláštní kvalifikace, není nedostatek průkazu o onom vzdělání neb o oné zvláštní kvalifikaci na závadu tomu, by zaměstnanec nebo jeho pozůstalí nebyli přes to zařaděni do dotyčné skupiny, to proto, že zákon ze dne 18. března 1921, čís. 130 sb. z. a n. v §u 10 výslovně stanoví pouze, že pro zařazení do té které skupiny zaměstnanců jest rozhodna poslední skutečně vykonávaná služba. Proto nesejde na tom, zda zaměstnanec nabyl takového vzdělání, zda ho nabyl ve školách, či soukromou pílí (praxí); podle zákona rozhoduje toliko, jaké postavení služební bylo zaměstnanci svěřeno a jaké obstarával. Dovolatelka spatřuje nesprávné posouzení právní věci a vytýká rozsudku mimo to rozpor se spisy (§ 503 čís. 3 c. ř. s.) pokud se týče neúplnost řízení (§ 503 čís. 2 c. ř. s.) také v tom, že zesnulému Eduardu H-ovi přiznáno bylo postavení zahradníka a že žalobkyni přiznány byly zaopatřovací požitky podle skupiny 6 jako vdově po zahradníku. Než ani tyto výtky neobstojí. Nižšími soudy jest zjištěno, že Eduard H., jsa vyučeným zahradníkem a byv na statek žalované strany dekretem ze dne 16. června 1873 ustanoven jako zahradník, obstarával na tomto statku aleje a ovocný sad udržoval si v pořádku, že měl vlastní školku, z níž scházející stromy na stromořadích dosazoval, že odhadoval při dražbách ovoce, že měl skleník, pařeniště a že vůbec konal práce vyučeného zahradníka. Pokud žalovaná napadá tato zjištění a tvrdí, že odporují spisům (§ 503 čís. 3 c. ř. s.) netřeba se s dotyčnými vývody dovolání zabývati, protože jsou jen brojením proti hodnocení průvodů, což v dovolání není podle §u 503 c. ř. s. přípustno. Shledává-li žalovaná řízení odvolacího soudu neúplným proto, že nebyl proveden důkaz o tom, že Eduard H. neměl školky v technickém slova smyslu a že aleje byly dosazovány stromy kupovanými, sluší poukázati k tomu, že, shledaly-li nižší soudy okolnost, že Eduard H. měl vlastní školku a že z ní byly aleje doplňovány, jinými průvody již dostatečně za zjištěnou, nebylo zapotřebí dalších důkazů v tom směru (§ 275 c. ř. s.) prováděti a výtka neúplnosti řízení postrádá rovněž oprávnění. Podle posudku znalce, jemuž žalovaná nedostatek náležitostí podle §u 362 c. ř. s. nevytýká, dlužno Eduarda H-a vzhledem ku konaným od něho službám na statku S. pokládati za zahradníka a nikoli za pouhého štěpaře, za kterého chce ho pokládati žalovaná. Nebylo důvodu, aby nižší soudy tento názor znalců nepřijaly za svůj a aby v důsledku toho nepřiznaly Eduardu H-ovi postavení zahradníka. Odvolací soud podle toho nepochybil, přiznav žalobkyni jako vdově po zahradníku nárok na zaopatřovací požitky podle skupiny 6 a že nepřistoupiv na to, že jí patří, jak tvrdila žalovaná, toliko požitky podle skupiny 2 jako vdově po štěpaři. Že příslušejí žalobkyni požitky v plné výši, nebylo vzhledem k více než 40leté službě Eduarda H-a ani bráno v odpor.

Citace:

č. 4274. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 451-453.