NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 2032.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.).
Čin ve smyslu §u 14 čís. 3 zákona jest spáchán a dokonán již předsevzetím skutku opodstatňujícího popuzování k zášti o sobě; nezáleží na výsledku protizákonné činnosti.
Pojmu »záště« odpovídá vyšší stupeň odporu, nenávisti nebo nepřátelského zaujetí proti někomu.
Spadá sem vyhláška, že přístup na kluziště jest dovolen jenom »Stammesdeutschen«.
(Rozh. ze dne 24. června 1925, Zm II 21/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaných do rozsudku zemského soudu v Opavě ze dne 3. listopadu 1924, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem podle §u 14 čís. 3 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n. Důvody:
Dovolávajíc se důvodu zmatečnosti čís. 5 §u 281 tr. ř., napadá stížnost výrok soudu, že kluziště bylo sice soukromým majetkem tělocvičného spolku v B., že však přístup na ně byl dovolen každému, kdo zaplatil vstupné, takže obžalovaní jakožto členové kluzištního výboru nebyli oprávněni dáti vyvěsiti veřejně kluzištní řád s nadpisem: »Zutritt ist nur Stammesdeutschen gestattet« a vylučovati tak osoby národnosti české a židovské z návštěvy kluziště. Naproti tomu uplatňuje zmateční stížnost, že zjištění soudu o veřejnosti a všeobecné přístupnosti kluziště přišlo k místu způsobem formálně vadným, poněvadž prý soud z výpovědí svědků, o které zjištění to opírá, opomenul vzíti v úvahu důležité části, příčící se zjištění tomu; je prý proto výrok soudu neúplným podle čís. 5 §u 281 tr. ř. Při tom snaží se stížnost, hodnotíc samostatně výpovědi svědecké jakož i ostatní výsledky průvodní, dokázati správnost obhajoby obžalovaných, že kluziště bylo podnikem soukromým, náležejícím tělocvičnému spolku v B., a že stihaným nadpisem měla býti způsobem pro každého patrným vyjádřena jednak výlučně soukromá povaha kluziště, jednak na jevo dáno, že kluziště je přístupno jen členům spolku, jejich příslušníkům a uvedeným hostům. Leč, i kdyby se obhajoba ta vzala za podklad, nemohlo by to na stavu věci ničeho měniti, neboť, mělo-li podle úmyslu spolku býti kluziště přístupným jen uvedeným osobám, stačilo vyjádřiti, že přístup je volným jen členům spolku, jich příslušníkům a uvedeným hostům, a nebylo pražádného důvodu vyvěšovati nadpis závadného znění. Právě ta okolnost, že proti potřebě byl volen nadpis závadný a že dle zjištění rozsudku, — jež stížnost ve svých obsáhlých vývodech vůbec nenapadá, — byl vstup na kluziště proti vstupnému povolován ostatnímu obyvatelstvu bez ohledu na to, je-li návštěvník členem spolku neb uvedeným hostem, nasvědčuje správnosti předpokladu soudcovského, že závadný nadpis byl volen schválně a že byl tendenčně namířen proti Čechům a židům. Poněvadž obhajoba obžalovaných není s to, by změnila něco na právním posouzení věci, není třeba obírati se jednotlivými vývody stížnosti k dolíčení neúplnosti výroku soudcovského jakož i vnitřního odporu, ježto vývody ty nedotýkají se podstaty věci a tudíž skutečností rozhodných, jak to čís. 5 §u 281 tr. ř. předpokládá. Důvodu zmatečnosti čís. 5 §u 281 tr. ř. zde tudíž není.
Není tu však ani podkladu k dovolávání se důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Bylo již uvedeno, že ani obhajoba obžalovaných není s to přivoditi příznivější nazírání na věc. Zjištěno je dále, že se obžalovaný N. vzpíral z počátku proti pojmutí oněch slov do kluzištního řádu z důvodu, že by to mohlo vésti k přetřásání věci (Weiterungen), a vzal kromě toho soud za prokázáno, že obžalovaný H. byl s vyvěšením nadpisu proto srozuměn, že židé b-ští se mu hnusí (»weil Ihm die Juden in В. ekelhoft sind«). Z hořejších okolností v souvislosti se skutečností stížností nepopíranou, že vstup na kluziště byl povolován každému, kdo zaplatil vstupné, plyne závěr, že po úmyslu obžalovaných měl býti vstup povolen příslušníkům německé národnosti bez rozdílu, jsou-li členy tělocvičného spolku či uvedenými hostmi. Zmíněné okolnosti jsou však také neklamným důkazem toho, že jednání obžalovaných nelze si vysvětliti jinak, než že pošlo z nenávisti a nepřátelského'odporu proti příslušníkům národnosti české a židovské, o čemž lze tím méně pochybovati, vezme-li se zřetel na známou mentalitu německo-nacionálních kruhů a ducha, jakým ve směrech, o něž jde, jsou proniknuty, zejména v krajích, kde národnostní a politické protivy jsou zvláště přiostřeny. Dlužno proto dáti soudu za pravdu, že jednání obžalovaných je výronem a výrazem záště proti jednotlivým skupinám obyvatelstva (Čechům a židům) pro jejich národnost a rasu; odpovídát’ pojmu záště vyšší stupeň odporu, nenávisti nebo nepřátelského zaujetí proti někomu. K této zášti obžalovaní popuzovali, poněvadž ve vyvěšení závadného nadpisu lze spatřovati vhodný a způsobilý prostředek, vyvolávati u jiných osob proti příslušníkům národnosti české a židovské pocity záště v naznačeném směru. Neboť v té míře, v jaké byl závadný nadpis způsobilým uraziti pocity příslušníků národnosti české a rasy židovské, byl také objektivně způsobilým, oživiti u osob, s obžalovanými stejně smýšlejících, pocity nepřátelství a klíčící zášti proti oněm příslušníkům. Poukaz stížnosti na to, že žádný spolek nemůže býti nucen, by přenechával svá zařízení soukromé osobě, byť i proti úplatě, k používání neb spoluužívání, je pochybeným, poněvadž v tomto případě je neodporovatelně zjištěno, že obžalovaní dovolili používati podniku každému, kdo zaplatil vstupné, a jen Čechy a židy z toho vyloučili ze zmíněných trestných pohnutek. Obžalované nemůže též omluviti, že stejného nadpisu bylo po leta nezávadně používáno na plovárně téhož tělocvičného spolku v B.; nehledíc k tomu, že to rozsudek výslovně nezjišťuje, je pro posouzení věci směrodatným jen skutkový stav projednávaného případu. Rovněž nezáleží na tom, že se nad nadpisem v B. nikdo nepozastavoval, a že zejména židé považovali za samozřejmé, že kluziště německo- nacionálního spolku není pro ně přístupným. Nevyžadujeť se ke skutkové podstatě přečinu, o nějž jde, by závadný výrok vyvolal skutečně nějaký výsledek, tudíž nepřátelské pocity a smýšlení a dokonce měl v zápětí násilnosti neb nepřátelské činy proti příslušníkům zmíněných skupin. Čin dle §u 14 čís. 3 zákona na ochranu republiky jest naopak spáchán a dokonán již předsevzetím skutku, opodstatňujícího popuzování k zášti o sobě a není přípustno, činiti skutkovou podstatu odvislou od výsledku protizákonné činnosti pachatele, poněvadž sankcí zákona nemá býti postižen teprve skutečně nastalý nebo zamýšlený výsledek popuzování, nýbrž nebezpečí, s popuzováním spojené a záležející v tom, že pachatel svým jednáním může u druhých osob vyvolati nepřátelské smýšlení proti příslušníkům napadených skupin obyvatelů. Že jednání obžalovaných vykazovalo skutečně objektivní způsobilost zákonem předpokládanou, dovozuje nalézací soud důvodně z toho, že, kdyby přes zákaz Čeči a židé na kluziště se dostavili, mohlo by to vésti ku sporům, k projevům nenávisti a nepřátelským činům. Je konečně na snadě, že pro otázku kvalifikace činu je zhola nerozhodno, z jakého podnětu dostala se záležitost, o níž jde, před soud, a že to byli právě obžalovaní, kteří, podavše proti jednomu svědkovi žalobu pro urážku na cti, přivedli ji ve známost úřadů. Záleží jen na tom, zda zjištěný skutkový stav naplňuje podstatu trestného činu obžalovaným za vinu kladeného.

Citace:

č. 2032. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 375-377.