NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 12562.

Řízení správní: * Předchází-li řízení správnímu podání strany, je tato povinna již v tomto podání uplatniti nárok na přiznání práva chudých.
(Nález z 13. října 1936 č. 15120/36.) Věc: Marie F. v Klášteru-Hradišti n. Jiz. proti rozh. zem. úřadu v Praze z 2. října 1934 o odepření práva chudých.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: St-lka uplatnila podáním z 8. května 1934 řízeným na okr. úřad v Mnichově Hradišti nárok na náhradu škody podle § 37 čes. obec. zříz. proti obci Klášteru-Hradišti n. Jiz. Na základě této žádosti bylo okr. úřadem nařízeno místní šetření na 7. září 1934 a st-lce uloženo, aby na útraty řízení složila okr. úřadu zálohu ve výši 180 Kč. Podáním de pres. 6. října 1934 domáhala se st-lka přiznání práva chudých a žádala, aby komise byla konána i bez složení zálohy.
Okr. úřad této žádosti nevyhověl a odmítl přiznati st-lce právo chudých z důvodu, že nárok na ně byl vznesen teprve, když řízení stran původního podání z 8. května 1934 bylo zahájeno a projednáváno. Nárok na právo chudých měl však býti uplatněn již v tomto prvním podání z 8. května 1934.
Odvolání st-lčino proti tomu podané zamítl žal. úřad nař. rozhodnutím a potvrdil výměr I. stolice z důvodů v něm uvedených. K vývodům odvolání podotkl žal. úřad, že nárok na právo chudých musí býti podle 2. odst. § 130 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. uplatněn hned v podání, jímž dala strana k řízení podnět (tedy v žádosti), a toliko tenkráte, nepředcházelo-li řízení podání té strany, která právo chudých chce uplatniti, musí býti nárok uplatněn při prvním úkonu před úřadem, k němuž byla obeslána nebo se sama dostavila.
O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Předmětem sporu jest otázka, kdy musí strana činící si nárok na přiznání práva chudých tento nárok u úřadu uplatniti. Otázku tuto upravuje pro řízení před úřady v něm uvedenými vlád. nař. č. 8/1928 Sb. v § 130 odst. 2, v němž se stanoví, že strana je povinna uplatniti nárok na osvobození od povinnosti platiti náklady řízení již v prvním svém podání nebo při prvním úředním úkonu, k němuž byla obeslána nebo se sama dostavila. Stížnost, opírajíc se o slovné znění tohoto předpisu, vykládá jej v tom smyslu, že se tu stanoví alternativně — tedy vedle sebe — dvě lhůty, v nichž strana podle své vůle může zmíněný nárok uplatniti, kdežto žal. úřad je toho názoru, že lhůta v cit. předpisu na druhém místě uvedená není alternativní, nýbrž subsidiární, majíc místo toliko tenkráte, nepředcházelo-li řízení podání strany, udělení práva chudých pro toto řízení se domáhající.
Po názoru soudu dlužno přisvědčiti stanovisku žal. úřadu. Lze snad připustiti, že doslov sporného ustanovení, z něhož stížnost jedině svůj výklad čerpá, sám o sobě její výklad nevylučuje; na druhé straně nutno však uznati, že znění dotyčného předpisu nebrání ani výkladu zastávanému žal. úřadem, neboť se tu nepraví, že strana je povinna uplatniti zmíněný nárok buď v prvém svém podání anebo při prvním úředním úkonu, k němuž byla obeslána nebo se sama dostavila, jak by toto ustanovení musilo zníti, aby z něho zcela nepochybně mohlo býti usuzováno na výklad stížností hájený, nýbrž předpisuje se toliko, že strana je povinna nárok ten uplatniti již v prvním svém podání nebo při prvním úředním úkonu. Z uvedeného plyne, že doslov citovaného předpisu sám o sobě není jednoznačný, a dlužno proto přihlédnouti k souvislosti jeho s ostatními předpisy správního řádu a zkoumati, zda tyto předpisy nedávají ustanovení tomu jednoznačný smysl a jaký.
V tom směru je po náhledu soudu vzíti v úvahu především ustanovení §§ 41 a 19 cit. vlád. nař. Podle § 41 se řízení zavede z moci úřední nebo k návrhu, tedy na základě podání strany, jež se podle § 19 odst. 1 může státi písemně, telegraficky anebo —, je-li to podle povahy věci možno — též ústně. Z těchto předpisů ve spojení s tím, že v řízení správním mohou vystupovati též dvě i více stran, lze pro výklad § 130 odst. 2 vyčísti tolik, že zákonodárce, chtěl-li položiti lhůtu pro uplatnění nároku na udělení práva chudých na první procesní úkon (v širokém toho slova smyslu), jejž strana předsevezme, nemohl ji vyjádřiti jednotně, totiž připnouti ji buď k prvnímu podání strany, práva toho se domáhající, nebo k prvnímu úřednímu úkonu, k němuž byla obeslána neb se sama dostavila, ježto některé z těchto stadií v tom kterém procesu a pro tu kterou stranu může chyběti. Z toho je pak na snadě závěr, že — klade-li § 130 odst. 2 lhůtu k uplatnění nároku na právo chudých na první procesní úkony, jimiž strana potenciálně vůbec může do řízení vstoupiti (t. j. na první její podání nebo na první úřední úkon konaný za její účasti) — chtěl ji položiti k prvnímu momentu, kdy v tom kterém případě se strana v řízení octne, tedy k podání strany práva chudých se domáhající, předcházelo-li toto zahájení řízení, anebo nepředcházelo-li její podání, k prvnímu úřednímu úkonu, jehož se strana, jsouc k němu obeslána anebo sama se k němu dostavivši, zúčastnila.
Že jen tento smysl dlužno ustanovení § 130 odst. 2 přikládati, plyne i z úvahy čerpané z účelu práva chudých, záležejícího v tom, aby strana, jež by bez zkrácení nutné výživy potřebné pro sebe a pro svou rodinu nemohla zaplatiti náklady řízení, nemusila tyto vůbec a tedy ani prozatímně hraditi. Má-li tohoto účelu býti plně dosaženo, je třeba, aby chudá strana hnědi při prvém styku s úřadem nárok na udělení práva chudých uplatnila, neboť jen tak se bude moci liberovati od případné povinnosti normované v § 37 správ. řádu, složiti jistotu za náklady řízení jejím podáním vyvolaného. Podmiňuje-li totiž odst. 2 tohoto předpisu zproštění povinnosti složiti jistotu osvědčením, že by ji strana bez zkrácení nutné výživy potřebné pro sebe a svou rodinu nemohla složiti, je na bíle dni, že toto osvědčení musí býti úřadu k disposici dříve, nežli o složení jistoty rozhoduje, tedy že je strana musí předložiti současně s podáním, které k řízení, za jehož náklady jistotu je složiti, zavdalo podnět.
Z uvedeného vysvítá, že předpis § 130 odst. 2 správ. řádu nelze vykládati v ten smysl, že tu byly stanoveny alternativně dvě lhůty, v nichž strana podle své vůle může nárok na udělení práva chudých uplatniti, nýbrž jedině tak, že tu byla stanovena lhůta toliko jediná, jež však vzhledem k struktuře správního procesu byla a musila býti dvojmo vyjádřena tím, že byla připjata k dvěma různým procesním úkonům podle toho, který z nich strana udělení práva chudých se domáhající jako první podle povahy a okolnosti toho kterého případu předsevezme. Odmítl-li tedy v daném případě žal. úřad rozhodnouti věcně o st-lčině nároku na udělení práva chudých z důvodu, že jej neuplatnila ve svém podání, jež zavdalo podnět k řízení, pro něž se udělení tohoto práva domáhala, neporušil zákon a bylo proto stížnost zamítnouti, aniž měl soud příčinu zabývati se otázkou ve stížnosti nadhozenou, jak by se věc měla, kdyby v osobě žadatelově podmínky k nabytí práva chudých vzešly teprve během řízení, neboť že by tomu tak bylo právě v případě st-lčině ani v řízení správním, ani v soudní stížnosti tvrzeno není.

Citace:

č. 431. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 356-357.