NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 8123.

Byl-li erár odsouzen k náhradě z automobilového úrazu, jejž přivodil řidič vojenského automobilu, jest oprávněn domáhati se na řidiči náhrady za všeobecných podmínek nároku na náhradu škody. Otázka spoluzavinění poškozeného nepřichází tu v úvahu. Promlčení (§ 1489 obč. zák.) nároku eráru proti řidiči počíná tu doručením rozsudku, z něhož nabyl erár bezpečně vědomosti o výši škody.
(Rozh. ze dne 8. června 1928, Rv I 1621/27.)
Karel S. byl přejet vojenským automobilem, řízeným Václavem S-em. Karel S. vedl pak spor proti československému eráru o náhradu škody, jejž vysoudil pravoplatně rozsudkem nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 1923. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se československý erár na Václavu S-ovi zaplacení peníze, jejž byl v onom sporu uznán povinnýu zaplatiti Karlu S-ovi. Procesní soud prvé stolice uznal po dle žaloby, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Žalobce neodvozuje svůj nárok na náhradu škody proti žalovanému z ustanovení zákona ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák., třebaže automobilový úraz, způsobený nezl. Karlu S-ovi dne 4. května 1926, jest jeho podkladem, nýbrž z té okolnosti, že žalovaný při svém služebním výkonu, když jako vojín čsl. autokolony řídil vojenský automobil, porušil služební povinnosti podle § 1 zákona ze dne 6. června 1887, čís. 72 ř. zák. Protože jde o náhradu jiné škody, než v § 2 cit. zák. uvedené a žalovaný podal proti náhradnímu nálezu vojenského úřadu odpor, což mělo za následek odkázání nároku na pořad práva, nutno zkoumati všechny zákonné předpoklady náhrady škody podle třicáté hlavy občanského zákonníka. Nejde tu o postižní nárok podle § 1302 poslední věta a § 896 obč. zák., neboť k náhradě škody z automobilového úrazu nebyl odsouzen nyní žalovaný řidič vojenského automobilu, který podle § 1 (2) zákona ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák. ve smyslu tohoto zákona ani žalován býti nemohl, nýbrž byl odsouzen jen nyní žalující stát jako vlastník automobilu, protože se mu nepodařilo dokázati žádný z vyviňovacích důvodů § 2 cit. zák. Byl tedy odsouzen na základě ručení za výsledek, třebaže sám svými representanty úraz nezavinil. Nejde o solidární závazek k náhradě škody několika dlužníků, nýbrž o ručení jediného dlužníka. Zavinil-li však úraz řidič automobilu a způsobil tím v důsledku řečeného zákona vlastníku automobilu škodu, platí o její náhradě všeobecné předpisy. V tomto případě jsou splněny všechny zákonné předpoklady závazku k náhradě škody z nedovoleného činu. Čin o sobě bezprávný záleží v tom, že žalovaný přejel automobilem 8letého Karla S-a a způsobil mu těžké ublížení na těle. Majetková škoda žalobcova záleží v tom, že byl jako majitel automobilu k náhradě škody podle § 1 aut. zák. a § 1325 obč. zák. odsouzen a ji dal. Příčinná souvislost mezi bezprávným činem žalovaného a škodou žalobcovou jest patrna. Nejde sice o bezprostřední příčinnou souvislost, neboť činem samotným nebyla ještě žalobci způsobena škoda, ale jde o souvislost prostředečnou, neboť bezprávný čin žalovaného měl za následek žalobu proti žalobci, která vedla k odsouzení. Bezprávný čin byl prvním článkem v řetězu příčin, které vedly k žalobcově škodě. Subjektivní vinu škůdcovu správně » nižší soudy vyvodily ze zjištěných skutečností a závěr ten není ani dovolatelem napadán; řidič vojenského automobilu musí zachovávati tutéž opatrnost, jako civilní řidič motorového vozidla podle §§ 1297 a 1299 obč. zák. Otázka viny nebo spoluviny chlapce na úrazu — kterou dovolatel rozvíjí — jest bez významu, ano tu nejde o škodu chlapcovu z úrazu, nýbrž o škodu státu ze zavinění žalovaného a ani se žalovaný ani nepokusil — a podle povahy věci sotva pokusiti mohl — o důkaz, že žalobce má sám vinu na svém poškození (§ 1304 obč. zák.). Nižší soudy řešily také správně otázku žalovaným namítaného promlčení žaloby. Při řešení otázky oprávněnosti žalobního nároku jest postupovati, jak již řečeno, podle ustanovení obč. zákoníka hlavy 30. Jest proto i otázku promlčení řešiti podle § 1489 obč. zák. Podle ustálené praxe nejvyššího soudu (rozh. čís. 2607, 3082, 3278, 4389 a 5409 sb. n. s.) počíná promlčení podle tohoto ustanovení zákona dobou, kdy se škoda a osoba toho, kdo jest náhradou povinen, staly poškozenému známými, při čemž vědomost poškozeného musí býti úplná a taková, jak jest potřebí k podání žaloby. V tomto případě utrpěl žalobce škodu nikoliv již škodlivou událostí, úrazem nezl. Karla S-a, nýbrž teprve, když ho tento nezletilec učinil zodpovědným za škodu a když rozsudkem nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 1925 byl žalobce odsouzen. O skutečnosti, že nějakou škodu utrpí, zvěděl sice erár již z rozsudku prvního soudu, proti němuž nepodal odvolání, ale o výši škody zvěděl teprve z rozsudku nejvyššího soudu. Teprve z tohoto rozhodnutí soudního nabyl žalobce bezpečně vědomosti o výši škody a mohl podati žalobu na žalovaného. Dřívější žaloba by byla musila býti buď zamítnuta pro předčasnost aneb bývalo by musilo býti řízení o ní přerušeno až do rozhodnutí sporu mezi nezletilcem a nynějším žalobcem, neboť spor tento byl předurčujícím pro otázku, zda erár (žalobce) utrpěl škodu a v jaké výši. Počíná tudíž tříletá promlčecí lhůta teprve doručením tohoto rozsudku, tudíž dnem 21. března 1924. Byla-li podána žaloba dne 3. října 1924, byla podána včas. Vzhledem k tomu jest i bezvýznamnou nejen námitka žalovaného, že žalobce měl, chtěje si zachovati své právo a předejiti promlčení, podati žalobu určovací podle § 228 c. ř. s., nýbrž i dovolávání se rozhodnutí nejvyššího soudu čís. 658 a 1930 sb. n. s. Promlčení podle § 6 aut. zák. nemůže se žalovaný rovněž dovolávati, ježto předpisu toho nelze, jak už správně vytkl odvolací soud, v souzeném případě použiti. Z téhož důvodu snaží se žalovaný také marně, jak správně seznal odvolací soud, odvoditi své vyvinění z povinnosti nahraditi škodu z ustanovení § 1 (2) aut. zák. Neboť nejde, jak už bylo s počátku zdůrazněno, o náhradu škody způsobené automobilovým úrazem osobě třetí, nýbrž o náhradu škody způsobené zaviněním žalovaného eráru tím, že si žalovaný řídě auto počínal ve službě tak, že porušil normy všeobecně závazného právního řádu (§§ 1295, 1297, 1299 obč. zák.).

Citace:

č. 8123. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 873-875.