NPD documents search: Váž. civ., 2 (1920)

Čís. 681.

Pro zodpovědnost chovatele zvířete za škodu, jež zvířetem byla způsobena, jest lhostejno, že zvíře dosud nikoho nepoškodilo, že chovatel nepropadl trestní zodpovědnosti dle § 391 tr. zák. a že subjektivně považoval zvíře za dostatečně opatřené. Vhodnost opatření a postačitelnost dozoru nutno posuzovati dle okolností, za nichž došlo k poškození.
(Rozh. ze dne 28. září 1920, Rv I 369/20.) Pes žalovaného, jejž doprovázel 14 letý syn žalovaného, napadl žalobkyni, poranil ji na rameně a roztrhl jí gumový plášť. Žalobě o náhradu škody bylo soudy všech tří stolic vyhověno, nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolatel dovozuje, že tělesného poškození žalobkyně a roztržení jejího pláště nezavinil, ježto neměl důvodu svého psa opatřiti. Zda-li jeho pes žalobkyni poškodil zuby nebo drápy, zda-li je veliký nebo malý, zda-li je lovecký nebo přepychový, zůstává zřejmě lhostejno, neboť podle § 1320 obč. zák. je chovatel zvířete zodpověděn za každé poškození zvířetem způsobené, aťsi je zvíře druhu jakéhokoli. Rovněž je lhostejno, zda-li pes na žalobkyni vyskočil v domnění, že to jest manželka žalovaného, neboť při posouzení povinnosti chovatele psa k náhradě škody nelze přihlížeti k důvodu, proč pes na člověka vyskočil, pokud někdo psa nepoštval nebo nedráždil, že však tomu tak bylo anebo že žalobkyně své poškození zavinila vlastní neopatrností, nebylo tvrzeno. Dovolatel se domnívá, že majitel zvířete není zodpovědným, jestliže zvíře posud žádné zlé vlastnosti neprojevilo a jestliže majitel psa učinil opatření, které shledával potřebným podle vlastního uznání. Avšak povinnost chovatele zvířete k náhradě škody zvířetem tím způsobené není závislou ani od trestní zodpovědnosti ve smyslu § 391 tr. zák. ani od subjektivního náhledu chovatele zvířete. Jaké opatření neb dohled byly potřebnými, by někdo nebyl zvířetem poškozen, nelze posuzovati podle názorů chovatele, nýbrž podle okolností, za kterých poškození nastalo. Je zjištěno, že pes žalovaného na žalobkyni vyskočil a ji při tom poškodil; tato skutečnost ukázala, že bylo potřebí opatřiti, aby se tak nestalo, a že o potřebné opatření nebo dohled nebylo postaráno. Opomenul-li na psa dohlédnouti nebo jej opatřiti 14 letý syn, jemuž jej žalovaný svěřil, jest za jeho opomenutí zodpovědným, ježto ze skutečného poškození se objevilo, že psa dal v opatrování osobě k tomu nezpůsobilé, která buď psa pustila z dohledu, buď nedovedla zabrániti, by na člověka neskočil.

Citace:

č. 681. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 2, s. 549-550.