NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 1

Čís. 11172.

Bezvýhradné postoupení nemovitosti mezi manželi není smlouvou svatební, nýbrž smlouvou trhovou.
K platnosti trhové smlouvy mezi manželi jest třeba, by do notářského spisu byla kromě předmětu koupě pojata i pravá cena, na níž se smluvní strany dohodly.
Při neplatnosti úplatné smlouvy nevzniká straně, jež již plnila, žalovatelný nárok na vzájemné plnění, nýbrž může žádati pro nesplnění smlouvy druhou stranou své plnění zpět.
(Rozh. ze dne 20. listopadu 1931, Rv II 774/30.)
Žalobce postoupil smlouvou ze dne 5. listopadu 1927 nemovitosti žalované, již si vzal před tím, dne 18. května 1926, za manželku. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalované, by bylo uznáno právem, že postupní smlouva ze dne 5. listopadu 1927, jakož i vklad vlastnictví na základě této smlouvy pro žalovanou jsou bezúčinné a že žalovaná jest povinna dáti svolení k výmazu tohoto vlastnického práva. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody. Žalobce tvrdí, že se po svatbě se žalovanou manželkou domluvili, že mu manželka za postoupené nemovitosti vyplatí 40000 Kč. Toto ujednání bylo sice pojato i do informace u notáře; do smlouvy však nepřišlo na naléhání otce žalované, když se žalovaná zavázala těch 40000 Kč vyplatiti žalobci nejdéle do čtrnácti dnů. Když pak žalobce naléhal na vyplacení, odkazovala ho žalovaná, že mu peníze dá, až bude míti postoupené nemovitosti knihovně připsány. Závazek svůj žalovaná nesplnila. Žalobce míní, že žalovaná jen předstírala, že mu 40000 Kč vyplatí, by tak žalobce uvedla v omyl, a na základě tohoto omylu domáhá se žalobce neplatnosti postupní smlouvy. To činí však neprávem, neboť na základě vlastního tvrzení žalobce nelze míti za to, že šlo na straně žalobcově o omyl, jejž žalovaná u něho vyvolala, pokud se týče nelze míti za to, že žalovaná jen předstírala, že žalobci 40000 Kč zaplatí, by ho tímto předstíráním v omyl uvedla. Neboť, jestliže se — jak tvrdí žalobce — žalovaná zavázala za postoupené nemovitosti zaplatiti 40000 Kč a jestliže závazek ten nesplnila a splniti nemíní, nelze proto říci, že tímto jednáním vyvolala u žalobce omyl, nýbrž jest jen za to míti, že žalobci přísluší proti žalované z řečeného závazku pohledávka 40000 Kč, o jejíž zaplacení jest žalobci volno kdykoliv žalovati žalovanou. Bylo by ovšem na žalobci, by své tvrzení o závazku žalované dokázal, jakož i by dokázal, že žalovaná mu na pohledávku jím tvrzenou dosud nic nezaplatila a že jí odstupní cenu nedaroval, jak jest uvedeno v odstupní smlouvě, neboť žalovaná tvrdí, že se k placení 40000 Kč žalobci nezavázala. Zdaří-li se žalobci tyto důkazy, nebude lze na jich základě přijíti ku přesvědčení, že žalobce nebyl by odstupní smlouvu splnil, kdyby nebyl ubezpečen vzájemným plněním žalované, neboť nešlo o plnění z ruky do ruky, jak jest patrno ze žalobcova přednesu, podle něhož mu žalovaná slíbila vyplatiti 40000 Kč, až bude míti odstoupené nemovitosti knihovně připsané. Nelze tudíž z ničeho vyvoditi, že žalovaná uvedla žalobce v omyl. I když mu slíbila, jak žalobce dále tvrdí, zaplacení do čtrnácti dnů, nelze z toho vyvoditi, že tento závazek učinila v úmyslu upříti potom žalobci vzájemné plnění. Jestliže otec žalované Tomáš B. svým projevem způsobil u žalobce, že povinnost žalované k zaplacení 40000 Kč žalobci nebyla pojata do odstupní smlouvy, nelze proto říci, že svým projevem uvedl žalobce v omyl, an žalobce sám udal, že závazek žalované byl z odstupní smlouvy vynechán k vůli uspoření kolků, takže trvá vedle odstupní smlouvy vyhotovené ve formě notářského spisu jako ústní smlouva. Než, i kdyby šlo o omyl vyvolaný B-em, nebyl by to omyl vyvolaný žalovanou a bylo by třeba dokazovati, že B. jednal z příkazu nebo v zastoupení žalované. Poněvadž podle vlastního žalobcova přednesu nejde o omyl, nýbrž o pohledávku, již prý žalobce má za žalovanou, bylo zamítnouti žalobu o neplatnost odstupní smlouvy a o neplatnost knihovních zápisů podle ní provedených.
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu, by znovu rozhodl.
Důvody:
Právem napadá dovolatel jako právně mylný názor odvolacího soudu, že žalobce má za žalovanou z tvrzené jím ústní smlouvy pohledávku 40000 Kč, již může kdykoliv zažalovati. Odvolací soud přehlédl, že pohledávka ta jest protihodnotou, již měl žalobce obdržeti za to, že postoupil žalované polovinu své usedlosti a že, an se postup stal v době, kdy strany byly manželi, bylo ke vzniku a žalovatelnosti pohledávky nezbytně třeba, by byla osvědčena notářským spisem. Podle žalobcova tvrzení ujednaly strany, že dovolatel postoupí žalované, své manželce, polovici usedlosti pod podmínkou, že mu vyplatí do čtrnácti dnů hotově 40000 Kč, že však tento závazek žalované do notářského spisu o postupu pojat nebyl. Postupní smlouva, o niž jde, není sice smlouvou svatební, nemajíc za předmět úpravu majetkoprávních poměrů manželů za trvání manželství nebo hmotné opatření manžela pro případ smrti, nýbrž bezvýhradné postoupení nemovitosti na vždy (srovnej judikát čís. 166 a čís. 1618, 9547, 10422 sb. n. s.), nýbrž jest smlouvou trhovou. Trhová smlouva jest uzavřena, jakmile se strany shodnou o předmětu a o ceně (§ 1053 obč. zák.). K platnosti trhové smlouvy mezi manželi se vyžaduje podle § 1 písm. b) zákona ze dne 25. července 1871, čís. 76 ř. zák., by byla sepsána notářským spisem. Podle těchto zákonných ustanovení jest k platnosti trhové smlouvy mezi manželi zapotřebí, by do notářského spisu byla kromě předmětu koupě pojata i pravá cena, na niž se smluvní strany dohodly (§§ 1054 a 861 obč. zák.). Nebyla-li tudíž do postupní smlouvy ze dne 5. listopadu 1927 pojata pravá a smluvená úplata, již žalobce měl za polovinu postoupené usedlosti obdržeti, jest smlouva ta neplatná. Do postupní smlouvy bylo pojato prohlášení, že žalobce, pokud trhová cena 50000 Kč není vyčerpána hodnotou výměnku usedlost zatěžujícího a podíly, které žalovaná měla zaplatiti třem dětem žalobcovým z prvního manželství, jí zbytek kupní ceny daruje. Toto »darování« jevilo se se stanoviska žalobcova, že ve skutečnosti měl obdržeti do čtrnácti dnů 40000 Kč, jednáním na oko, které by bylo posuzovali podle § 916 obč. zák., totiž tak, že žalobce měl ve skutečnosti jako protihodnotu za postoupenou polovinu usedlosti dostati 40000 Kč. Tato částka nebyla jako cena trhová do postupní smlouvy pojata, proto jest smlouva ta neplatná, jak výše uvedeno. Při neplatnosti smlouvy úplatné nevzniká straně, jež již plnila, žalovatelný nárok na protiplnění, nýbrž může žádati pro nesplnění smlouvy druhou stranou své plnění zpět. Rozhodnuti sporu závisí tedy na tom, zda jest správné zjištění soudu prvé stolice, že peníz 40000 Kč byl ujednán jako vzájemné plnění, jako úplata za polovici nemovitosti, již žalobce žalované postoupil. Naproti tomu nezáleží na tom, je-li pravda, že žalovaná uvedla žalobce v omyl, slíbivši mu, že úplatu dostane do čtrnácti dní, a pohnuvši ho tím k tomu, by úplatu si nedal písemně potvrditi ve smlouvě. Odvolací soud se však zabýval jen zjištěním prvého soudu, že žalobce byl žalovanou uveden v omyl, nepřezkoumal však jeho zjištění, že byla ujednána částka 40000 Kč jako úplata za odstoupené nemovitosti. Soudu dovolacímu nedostává se proto skutkového podkladu pro rozhodnutí ve věci samé. Bude tedy zapotřebí, aby soud odvolací, vycházeje ze shora vylíčeného právního názoru dovolacího soudu, v mezích odvolacích návrhů přezkoumal znovu napadený rozsudek.

Citace:

Č. 11172. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 490-493.