Čís. 3925.

Subjektivní skutková podstata podle § 199 d) tr. zák. vyžaduje vědomí pachatelovo, že jde o veřejnou listinu (o poznamenání), úmysl někoho oklamati, uvésti v omyl v tom směru, že obsah listiny (poznamenání) pochází od veřejného úřadu, a úmysl způsobiti někomu škodu na jmění nebo na jeho právech; není-li tu tohoto úmyslu (poškozovacího), může jednání vykazující všechny objektivní znaky zločinu podvodu podle § 199 d) tr. zák. zakládali jen přestupek podle § 320 f). tr. zák.
Padělání potvrzení ohlašovacího úřadu vepsáním doložky, že se pachatel těší dobré pověsti, ač byl již soudně trestán.
(Rozh. ze dne 29. srpna 1930, Zm I 660/29.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčenť zmatéční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Jičíně ze dne 22. srpna 1929, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle 197, 199 d) tr. zák., zrušil napadený rozsudek a věc vrátil nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl. Důvody:
Zmateční stížnosti, opřené o důvody zmatéčnosti podle čís. 5, 9 a), 10 § 281 tr. ř., nelze upříti oprávnění. Ke skutkové podstatě zločinu podvodu podle § 197, 199 d) tr. zák. vyžaduje se po subjektivní stránce 1. vědomí pachatelovo, že jde o veřejnou listinu, pokud se týče o nějaké v § 199 d) tr. zák. uvedené poznamenání, — 2. úmysl někoho oklamati, uvésti v omyl v tom směru, že obsah listiny nebo nějaké v § 199 d) tr. zák. uvedené poznamenání pochází od veřejného úřadu, a 3. úmysl způsobiti někomu škodu na jmění nebo na jeho právech. Není-li tu této složky (vlastního úmyslu poškozovacího) mohlo by jednání pachatelovo vykazující všechny objektivní známky podvodu podle § 197, 199 d) tr. zák. zakládati jen přestupek podle § 320 f) tr. zák. Obžalovaný se hájil po stránce subjektivní tím, že vepsal větu: »Selber freut sich hierorts guten Rufes« do potvrzení ohlašovacího úřadu v T., domnívaje se, že tak smí učiniti, an se v T. po celou dobu svého pobytu v tomto městě, t. j. po dobu asi deseti let vždy řádně choval a ničeho se nedopustil. Nalézací soud, obíraje se tímto zodpovídáním se obžalovaného, nepokládal je za způsobilé, by změnilo trestnost jeho jednání, an obžalovaný jako bývalý důstojník, který byl divisním soudem v B. dne 11. prosince 1926 odsouzen pro zločin úřední zpronevěry a podvodu do těžkého žaláře na čtyři měsíce, musil věděli, že se nesmí vydávati za osobu bezúhonnou. Nalézací soud vychází zřejmě z názoru, že se nemůže těšili dobré pověsti, kdo byl pravoplatně odsouzen pro majetkové zločiny k trestu žaláře. Jest však v základním omylu, ztotožňuje dva pojmy, jež se logicky nekryjí, neboť okolnost, že někdo byl odsouzen pro trestné činy, nemusí míti vždy a nutně v zápětí i ztrátu dobré pověsti. Obžalovaný tvrdil, že bydlí v T. již asi 10 let a že se tam vždy řádně choval a ničeho se nedopustil. Rozsudek zjišťuje, že se odsouzení obžalovaného pro ony trestné činy stalo v B. Obyvatelé t-ští nemuseli se vzhledem k velké vzdálenosti obou měst vůbec dověděti o poklesku obžalovaného a není proto vyloučeno, že se obžalovaný přes to, že byl v B. odsouzen, těší v T. i nadále dobré pověsti, předpokládajíc, že se v tomto městě skutečně vždy řádně choval a ničeho se nedopustil. Dobrá pověst a zachovalost, která se vyžaduje k dosažení zaměstnání ve státní službě, se nekryjí, ana se ani osoba zachovalá nemusí těšiti dobré pověsti a naopak osoba trestaná jí může požívati. Těšil-li se tudíž obžalovaný přes své odsouzení dobré pověsti a byl-li si toho vědom, nepotvrdil podle svého subjektivního nazírání nic nepravdivého. Tato okolnost padá na váhu při posuzování pod 3. uvedené složky zlého úmyslu, vyžadovaného ke zločinu podle § 197, 199 d) tr. zák. Pouhý poukaz na odsouzení obžalovaného nestačí k vyvrácení jeho obhajoby a bylo na soudu, by vyšetře okolnosti obžalovaným tvrzené, zhodnotil zodpovídání se obžalovaného s tohoto hlediska. To soud neučinil, ač se obhajoba obžalovaného týče rozhodné otázky, zda obžalovaný, jsa si vědom nesprávnosti vepsané jím doložky, jednal v úmyslu, by stát utrpěl škodu na svém právu, bráti do svých služeb jen řádné lidi, kteroužto skutkovou náležitost rozsudek sice v rozsudkovém výroku uvádí, v důvodech však nezjišťuje a vůbec neodůvodňuje. Stížnost jest tudíž v právu, pokud s hlediska toho, co uvedeno, vytýká rozsudku neúplnost po rozumu § 281 čís. 5 tr. ř.

Citace:

č. 3925. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 408-410.