NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 2003.

Mzda horníkova jest i nadále vyňata z exekuce (§ 207 horn. zák.) i pokud jde o t. zv. pohledávky privilegované (výživné atd.).
(Rozh. ze dne 14. listopadu 1922, R 2 400/22.)
Soud prvé stolice povolil exekuci na mzdu horníka pro vyživovací nárok jeho nemanželského dítěte. Rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Výhoda § 207 horního zákona, dle něhož nelze exekuci vésti na mzdu horníků, nebyla zrušena ani zákonem ze dne 29. dubna 1873, čís. 68 ř. zák. ani čl. 9. čís. 11 zákona ze dne 27. května 1896, čís. 78 r. zák., ani zákonem ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n. Neboť těžiskem těchto pozdějších zákonů bylo zvýšiti exekuce prosté minimum osob za plat zaměstnaných. Na platy, jež dle posavadního práva byly z exekuce vyňaty a při nichž otázka zvýšení existenčního minima nepřichází vůbec v úvahu, zákon ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n. se nevztahuje, (rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 16. května 1922, Pres. 85/22). Výsada havířstva (zákaz exekuce na mzdy dle § 207 horn. zák.) zakládá se na zvláštních nebezpečných a namáhavých poměrech pracovních tohoto druhu dělnictva. § 207 horn. zák. je proto ještě v platnosti (srovnej plenissinární rozhodnutí ze dne 16. května 1922, čís. pres. 8522. v Právníku 1922 str. 214 a čís. 1665 této sbírky). V tomto případě vede se exekuce na mzdy havíře; tato exekuce jest nepřípustna.
N e j v y š š í soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody: Starobylá výsada poskytnutá havířstvu ustanovením § 207 horn. obecného zákona ze dne 23. května 1854, cis. 146 ř. zák., dle něhož se nedopouštějí obstávky a exekuce na mzdu úkolní a šichtovní dělníků horních, obstála před zákonem ze dne 29. dubna 1873, čís. 68 ř. zák. i před jeho novou úpravou zákonem ze dne 26. května 1888, čís. 75 ř. zák., zůstala nedotčena exekučním řádem ze dne 27. května 1896, čís. 79 ř. zák., neboť článkem 9. čís. 11 uvozovacího zákona k exekučnímu řádu byl ponechán předpis § 207 obecného zákona horního v platnosti, a obstála vítězně i před zákonem ze dne 17. května 1912, čís. 104 ř. zák., a nařízením veškerého ministerstva ze dne 30. listopadu 1917. čís. 461 ř. zák. By bylo možno správně vystihnouti dosah a význam výsady této, jakož i důvody, jež vedly zákonodárce k tomu, by přiznal havířstvu zvláštní postavení a zabezpečení, než jaké přiznal ostatním zaměstnancům, nutno vzíti v úvahu motivy k hornímu zákonu. Když komise, zřízená pro vypracování obecného horního zákona se radila o shora uvedeném znění § 207 obecného horního zákona, vyskytly se hlasy proti a odpůrcově tohoto ustanovení poukazovali na to, že předpis tento by tvořil dalekosáhlou výjimku z platných právních předpisů, že by musil býti konsekventně rozšířen na všechny dělníky a byl by privilegiem, pro něž se prý nedá najíti důvod. Proti tomu bylo však namítáno, že tomu, kdo zná a blíže si všimne zvláštností podniku horního, jsou důvody mluvící pro toto opatření jasnými. Práce horníkova patří k nejtěžším а k nejnebezpečnějším pracím vůbec. Stále jest vydán v šanc novým a novým nebezpečím, ať pracuje za obtížných poměrů na povrchu země, ať vykonává své těžké povolání dole v šachtách. Dusivé plyne, náhlý příval vody do šachet, požáry, zasypání hodinu co hodinu ho ohrožují. Na sta horníku podléhá ročně přes opatrnost a pozornost svému povolání. Tak těžce zasloužená mzda musí býti horníku zajištěna, má-li býti jeho pracovní schopnost zachována, od níž přece na konec horní podnik sám závisí. Na základě těchto vývodů dala shora zmíněná komise svému přesvědčení výraz v tom směru, že toto privilegium tvoří nejvýš pracně získaný prostředek k udržení pracovní síly horníkovy a že jako takové musí býti také uznáno. Přihlíží-li se ke genesi ustanovení § 207 obecného horního zákona, ke shora uvedeným motivům provázejícím vznik tohoto zákonného ustanovení, nutno dospěti k závěru, že jím zákonodárce zamýšlel vyjmouti mzdu horníka z exekuce vůbec, bez ohledu na to, jde-li o exekuci pro pohledávky obyčejné, neb pro t. zv. pohledávky privilegované, včetně — jako jest tomu v tomto případě — pro výživné, neboť úmyslem zákonodárcovým bylo, horníkům jejich mzdy za každých okolností zajistiti, tím jejich pracovní schopnosti zachovati a takto netoliko jejich zájmům, nýbrž i zájmům provozu horního vůbec, jenž jest přece podmínkou zdárného rozvoje celého hospodářského života ve státě, posloužiti. Že řečená starobylá výsada havířstva nebyla změněna ani zákonem ze dne 15. dubna 1920, čís. 314 sb. z. a n., bylo pak obšírně důvodněno v plenárním usnesení tohoto nejvyššího soudu ze 16. května 1922, čís. pres. 85/22. Jest ovšem pravda, že toto rozhodnutí jest v rozporu s plenisimárním rozhodnutím bývalého nejvyššího soudu ve Vídni ze dne 22. března 1900, čís. judikátu 145 (Glaser-Unger nové pořadí čís. 943), než jak z důvodů tohoto vídeňského judikátu vychází najevo, rozhodnutí to vůbec se s čl. 9. čís. 11 uvozovacího zákona k exekučnímu řádu nevypořádalo.

Citace:

č. 2003. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 1036-1038.